Křížová cesta novýho projektu

Green and White Minimalist Nature Travel Vlog Youtube Thumbnail-3

Začít novej projekt vždycky bolí. Vystoupíte daleko za hranice komfortní zóny, zjistíte tunu věcí, který neumíte, zjistíte, že jste debil. Zas a znovu. Bolí to. Čeká vás další škola něčeho novýho, co jste dosud neovládali. Krásně to řekl v nějaký citaci René Nekuda – Jediný, kdo má rád změny, je počůrané dítě. A cože novýho jsem rozjela? Rozhovorovej podnikatelskoduševní podcast 50 pod 50.

Já se umím pouštět do novejch projektů, ale pak si kolikrát trhám vlasy, do čeho jsem se to pustila. Vždyť mi to přeci v nějakým ohledu vůbec nejde a tak strašně bolí se učit něco novýho! Ty debile, proč to děláš? Jééé, to je tak super, super, že to děláš! Ty debile, tohle ale super není… Mohla ses válet na kanapi a místo toho tohle! Mohla jsem jen smrdět na kanapi a místo toho mám tuhle úžasnou věc! A tak se to střídá jak na horský dráze, než se vám ty novoty usadí v krvi a vy už ty novoty prostě ovládnete.

Můj projekt 50 pod 50 bolí

Bolí fest. Zlobí mě technika. Fest. Při výzvách obvykle něco praskne, bouchne, nevydrží. Když jsem psala svou knihu Retrohraní, klekl mi dvakrát starej komp a já dvakrát přišla o všechno… To jsem se málem oběsila. Jasně, chytré hlavy i já dnes víme, že zálohování je základ… Já ale tak chytrá jako dnes tehdy nebyla. Byla jsem debil… A tak po druhé ztrátě přišlo rozhodnutí konečně si pořídit novej počítač a tentokrát pořádnej. Musela jsem si na něj půjčit. Byl to můj první jabkostroj a naučit se na něm byla výzva. Všechno fachalo jinak než v PC. Dnes jsem happy a už mám jen samý jabka a naprosto mi to vyhovuje.

Jenže… To si koupíte za strašný prachy megaúložiště v compu i mobilu, ale jednou ho stejně naplníte. No a já ho naplnila právě teď. Oba stroje najednou začaly zdechávat a ať jsem promazávala, jak chtěla, házela do klaudu, jak chtěla, nepomohlo to. U každýho stříhání každýho dílu 50 pod 50 mi to furt haprovalo a nechtělo už natáhnout do střihacího programu iMovie nic. Ani půlvteřinový zamňoukání kočky. Tak jsem promazávala všechno možný a restartovala vše třeba 10x denně a pak jsem natáhla zamňoukání a nešlo mi tam natáhnout klapání psaího stroje… A to furt dokola.

Musel pomoct guru světa nakouslýho jabka Martin Světlík

Když jsem tejden nadávala a střídavě bulela, muž už to nevydržel a zaplatil mi konzultaci u odborníka na jabkostroje Martina Světlíka. Sešli jsme se vzápětí a ukázal mi tunu zajímavejch věcí. Třeba, jak straně moc prostoru zabíraj moje podcasty, protože je místo v Garage Bandu (eplovský udělátko na stříhání zvukovejch věcí) stříhám v iMovie (eplovský udělátko na střih videí). A tam musím do jedný stopy dát nějakej obrázek, abych pod tím mohla stříhat zvuk. A jen ten obrázek nataženej třeba nad dvě hodiny nahrávky, je megaobří. Prostě svět nakousnutýho jabka, jak mu Martin Světlík říká, jsem chápala z procenta, ale je tam ještě 99 %…

Pak jsem nějak blbě posílala věci do klaudu, takže jsem je tam tak úplně neposílala, teď se mi to bude „synchronizovat“ několik dní, pak musím odsypat skoro vše na externí harddisk (kloud mých 30 000 souborů neutáhne nebo bych je neměla tak easy po ruce). Martin Světlík mi poradil tuten – Samsung Portable SSD T9 1TB, že je pro jabka super a je rychlej a při práci ani nepoznám, že pro něco sahám na externí disk.

Výsledkem je, že nemám na čem dělat, protože to mělo infarkt a pan doktor Světlík doporučil klid na lůžku a výplach harddiskového žaludku. Jenže jsem měla domluvený dva rozhovory a nechtěla je rušit. Věřila jsem, že mobil to dá a nahraje. A se střihem, že holt počkám až po rekonvalescenci.

Ahoj, René!

Dalším hostem mýho 50 pod 50 byl lektor tvůrčího psaní René Nekuda. Sešli jsme se u Staromáku ve Skautským institutu, hodinu si krásně povídali, dostal dárečky, vyfotila jsem si ho, popila kafíčko a po hodině hodila kontrolní očko na záznam. Zbyly dvě vteřiny, kde říkám: Ahoj, René. Zbytek se neuložil, páč „full disk, krávo!“. No ty krávo. Chtělo se mi brečet, nadávat, smát se (věděla jsem, že jednou to bude bezvadná historka). René byl zlaťák, řekl, že se mu to taky stalo, domluvili jsme jinej termín a ještě mi nabídl, že mi na pár měsíců půjčí jeho klopáky, který mají i vnitřní paměť a zaznamenají vše jako zálohu i do sebe. To moje Comica klopáky za trojku fakt neumí.

Ale protože René svou profesi nezapře, zadal mi kreativní podmínku druhého natáčení – musím mu dát jiný otázky. To je výzva! Jasně, přece se nebudeme bavit vo tom samým, že?

To ale nebyl jedinej lapsus, co jsem technicky zvládla v rámci podcastování napáchat. Už se mi povedlo omylem vypnout při natáčení jeden klopák. Asi 30 minut z povídání tak šlo do stoupy. Část, kde jsme šly podél silnice, jsem prohnala uměligencí, a ta záznam tak nějak zachránila, i když ho vykleštila a odruchovala tak dokonale, že ten kousek vypadá jako nahranej v protiatomovým krytu, kde se nešustne ani myš. Jindy jsem zas místo STEREA zapla MONO, takže zvuk šel lidem jen do jednoho sluchátka (to je v prvním a druhým dílu). Martin Světlík říkal, že v Garage Bandu bych z mona udělala stereo, ale že v iMovie to nejde, což jsem zjistila sama při zbytečném pátrání.

Konec kňučení, co dělám, abych už nebyla debil?  

  • kupuju novej harddisk
  • začnu se pomalu učit stříhat v Garage Bandu a s podcastem opustím iMovie, který znám jak svý boty (to zas bude bolet, to zas budu debil)
  • kamarád René mi půjčí lepší klopáky s vnitřní paměti (otestuju a asi časem pořídím, až na ně vydělám)
  • kámoška Lucka mi půjčí nějakej čuper truper diktafon, taky zkusím jako pojistku třeba
  • další hlavy do podcastu budou ty nejotrlejší, na kterejch si vyzkouším, jestli už všechno šlape, jak má – čili já a muž (já vyzpovídám jeho a on mě, jak to sestříhám, ještě uvidím, je to punk)

Takže prosím vás, pokud si někdy taky připadáte jako břídilové, protože rostete, učíte se nový věci, ovládáte dříve neovladatelné, vězte, že na tom bývám s novými projekty stejně. A že to na konci buď za to stojí, nebo projekt pustím z rukou. 50 pod 50 ale nepustím a natočím všech 50 úžasňáků, co něžně a nenápadně zlepšují svět.