Začít novej projekt vždycky bolí. Vystoupíte daleko za hranice komfortní zóny, zjistíte tunu věcí, který neumíte, zjistíte, že jste debil. Zas a znovu. Bolí to. Čeká vás další škola něčeho novýho, co jste dosud neovládali. Krásně to řekl v nějaký citaci René Nekuda – Jediný, kdo má rád změny, je počůrané dítě. A cože novýho jsem rozjela? Rozhovorovej podnikatelskoduševní podcast 50 pod 50.

EDIT červen 2024

Já se umím pouštět do novejch projektů, ale pak si kolikrát trhám vlasy, do čeho jsem se to pustila. Vždyť mi to přeci v nějakým ohledu vůbec nejde a tak strašně bolí se učit něco novýho!

• 😥 Ty debile, proč to děláš?
• 😊 Jééé, to je tak super, super, že to děláš!
• 😥 Ty debile, tohle ale super není…
• 😥 Mohla ses válet na kanapi a místo toho tohle!
• 😊 Mohla jsem jen smrdět na kanapi a místo toho mám tuhle úžasnou věc!

A tak se to střídá jak na horský dráze, než se vám ty novoty usadí v krvi a vy už ty novoty prostě ovládnete.

Celý podcast 50 pod 50

• 1. díl: Pavlína Pecko – mozaikářka
• 2. díl: Lenka Blažejová – spisovatelka a cíťa 
• 3. díl: Mira Košťálková – kavárnice
• 4.díl: Madla Čevelová – marketingová čarodějnice
• 5.díl: Manželé Václavkovi – Lucka (kariérová poradkyně) a Petr (papá Dubánek)
• 6. díl: Dan Šácha – milovník Japonska
• 7. díl: René Nekuda – lektor tvůrčího psaní
• 8.díl: Bára Baronová – nezávislá knižní nakladatelka

Můžete mě pozvat na virtuální kafe

No a množí se mi tu dotazy, jakže mě někdo z posluchačů může podpořit. Že prej i nějakou kačku by mi chtěli dát, ale nemají, jak. Tak tu je možnost pozvat mě na virtuální kafíčko za 75 kaček. Nebo na celou konvici. Díky každýmu za eventuelní podporu. I virtuální kafe dodá šťávu a nakopne mě do další práce.

Můj projekt 50 pod 50 bolí

Bolí fest. Zlobí mě technika. Fest. Při výzvách obvykle něco praskne, bouchne, nevydrží. Když jsem psala svou knihu Retrohraní, klekl mi dvakrát starej komp a já dvakrát přišla o všechno… To jsem se málem oběsila. Jasně, chytré hlavy i já dnes víme, že zálohování je základ… Já ale tak chytrá jako dnes tehdy nebyla. Byla jsem debil… A tak po druhé ztrátě přišlo rozhodnutí začít zálohovat a taky si konečně pořídit novej počítač a tentokrát pořádnej. Musela jsem si na něj půjčit. Byl to můj první jabkostroj a naučit se na něm byla výzva. Všechno fachalo jinak než v PC. Byla jsem debil na entou. Dnes jsem happy a už mám jen samý jabka a naprosto mi to vyhovuje.

Jenže… To si koupíte za strašný prachy megaúložiště v compu i mobilu, ale jednou ho stejně naplníte. No a já ho naplnila právě teď. Oba stroje najednou začaly zdechávat a ať jsem promazávala, jak chtěla, házela do klaudu, jak chtěla, nepomohlo to. U každýho stříhání každýho dílu 50 pod 50 mi to furt haprovalo a nechtělo už natáhnout do střihacího programu iMovie nic. Ani půlvteřinový zamňoukání kočky. Tak jsem promazávala všechno možný a restartovala vše třeba 10x denně a pak jsem natáhla zamňoukání a nešlo mi tam natáhnout klapání psacího stroje… A tak furt dokola.

Musel pomoct guru světa nakouslýho jabka Martin Světlík

Když jsem tejden nadávala a střídavě bulela, muž už to nevydržel a zaplatil mi konzultaci u odborníka na jabkostroje Martina Světlíka. Sešli jsme se vzápětí a ukázal mi tunu zajímavejch věcí. Třeba, jak strašně moc prostoru zabíraj moje podcasty, protože je místo v Garage Bandu (eplovský udělátko na stříhání zvukovejch věcí) stříhám v iMovie (eplovský udělátko na střih videí). A tam musím do jedný stopy dát nějakej obrázek, abych pod tím mohla stříhat zvuk. A jen ten obrázek nataženej třeba nad dvě hodiny nahrávky, je megaobří. Prostě svět nakousnutýho jabka, jak mu Martin Světlík říká, jsem chápala z procenta, ale je tam ještě 99 %…

Pak jsem nějak blbě posílala věci do klaudu, takže jsem to tam tak úplně neposílala, teď se mi to bude „synchronizovat“ několik dní, pak musím odsypat skoro vše na externí harddisk (kloud mých 30 000 souborů neutáhne nebo bych je neměla tak easy po ruce). Martin Světlík mi poradil tuten – Samsung Portable SSD T9 1TB, že je pro jabka super a je rychlej a při práci ani nepoznám, že pro něco sahám na externí disk.

Výsledkem je, že nemám na čem dělat, protože to mělo infarkt a pan doktor Světlík doporučil klid na lůžku a výplach harddiskového žaludku. Jenže jsem měla domluvený dva rozhovory a nechtěla je rušit. Věřila jsem, že mobil to dá a nahraje. A se střihem, že holt počkám až po rekonvalescenci.

Ahoj, René!

Dalším hostem mýho 50 pod 50 byl lektor tvůrčího psaní René Nekuda. Sešli jsme se u Staromáku ve Skautským institutu, hodinu si krásně povídali, dostal dárečky, vyfotila jsem si ho, popila kafíčko a po hodině hodila kontrolní očko na záznam. Zbyly dvě vteřiny, kde říkám: Ahoj, René. Zbytek se neuložil, páč „full disk, krávo!“.

No ty krávo. Chtělo se mi brečet, nadávat, smát se (věděla jsem, že jednou to bude bezvadná historka). René byl zlaťák, řekl, že se mu to taky stalo, domluvili jsme jinej termín a ještě mi nabídl, že mi na pár měsíců půjčí jeho klopáky, který mají i vnitřní paměť a zaznamenají vše jako zálohu i do sebe. To moje Comica klopáky za trojku fakt neumí.

Ale protože René svou profesi nezapře, zadal mi kreativní podmínku druhého natáčení – musím mu dát jiný otázky. To je výzva! Jasně, přece se nebudeme bavit vo tom samým, že?

S Reném druhý povídání klaplo. Už jsem uvěřila, že moje stroje jsou zase v pořádku a vyrazila na další zpovídání k nakladatelce Báře Baronové (Wo–men). Hodinu jsme natáčely úvod, jedly, kecaly a hrály deskovky i s jejím pařížským partnerem Hervém. Krásné emoce, vtipy. Byla jsem už nervózní a nevím, jestli někdy přestanu být, a šilhala jedním okem na záznam. A najednou vidím, že mi zas mizí a přímo během nahrávání ubývá již natočený čas… No a zas mi zbylo jen něco jako „Ahoj, Báro!“

To už jsem se hanbou propadala do země… Bára je naštěstí velezkušená dokumentaristka, která do svých knih vyzpovídávala ženy po celém světě. Jednou v Berlíně natáčela 8 hodin a přišla o ten záznam a musela to nahrávat znovu. Tím mě uklidnila do té míry, že jsem s pláčem neutekla z jejich letenského bytu. A pak mi strašně pomohla, když vytáhla svůj profi diktafon a celý náš rozhovor mi nahrála a pak poslala jako zvukovou stopu. Mé nahrávání zachránil host, kterého jsem měla nahrávat. Ale musel se nahrát sám… Ještěže mám jednoho lepšího hosta než druhýho. A tu deskovvkově hrací rozjezdovou sekci si holt můžete jen představovat…

Ukázalo se, že mobil asi ještě nedokončil vše, co po zákroku doktora Světlíka (specialista na Apple) měl. A něco tam i haprovalo. Takže mi muž dal doktora Světlíka ještě jednou a to u nás doma, kde jsme všechny problémy už dořešili. Jenže ty trable s novým složitým podcastem mě stály tolik sil, že jsem mikrovyhořela. Měla jsem k tomu řadu dalších starostí.

Když se to sečetlo, vyplo mě to asi na měsíc z provozu. Nonstop bolesti zubů, hlavy, cukání trojkalnu, nic hezkýho. A tak žádný podcasty, stříhání, žádná práce na sítích, žádný články, pousty, focení, točení, nahrávání. Na měsíc jen bazál. Základní potřeby – jíst, spát, pít, venčit psa, nic neřešit. Chytla mě depka jak prase a nic mně nedávalo smysl. Příznak beznaděje? Když si jdu hledat normální práci. Jj, pár inzerátů jsem skoukla.

Už se z toho hrabu ven

Nepracovala jsem, netelefonovala, omluvila se ze všech rodinných oslav, sešlostí a srazů. Dělala jsem jen to, co jsem nezbytně musela, nebo co mi přinášelo radost. Už jsem se z toho vyhrabala, i když jsem vyčerpaná, už mám veselou mysl. Hodně se furt šetřím, ale už s radostí pracuju. Na další natáčení nebo střih v Garage Bandu zatím morál chybí, ale musím odvalit několik jiných pracovních balvanů, který hoří a nosí peníze, takže mají přednost. Snad i na podcast nakonec dojde.

To ale nebyl jedinej lapsus, co jsem technicky zvládla v rámci podcastování napáchat. Už se mi povedlo omylem vypnout při natáčení jeden klopák. Asi 30 minut z povídání tak šlo do stoupy. Část, kde jsme šly podél silnice, jsem prohnala uměligencí, a ta záznam tak nějak zachránila, i když ho vykleštila a odruchovala tak dokonale, že ten kousek vypadá jako nahranej v protiatomovým krytu, kde se nešustne ani myš. Jindy jsem zas místo STEREA zapla MONO, takže zvuk šel lidem jen do jednoho sluchátka (to je v prvním a druhým dílu).

Martin Světlík říkal, že v Garage Bandu bych z mona udělala stereo, ale že v iMovie to nejde, což jsem zjistila sama při zbytečném pátrání. Část jinýho povídání mi do klopáku klepal zip, kapuca nebo nějaký poutko nebo jsem venku ve větru zapomněla nandat na klopáky kočky.

Konec kňučení, co dělám, abych už nebyla debil?  

• mám novej harddisk – je malej, lehkej, rychlej
• už stříhám v Garage Bandu, naučit se to bolelo, ale je to fakt super program na střih zvuku, miluju možnost přidávat neomezený množství zvukovejch stop a u každý si moci upravit hlasitost, miluju možnost na boku otevřít zápisník a aniž bych zastavila přehrávanej zvuk, si moci zapisovat poznámky

• kámoška Lucka mi prodala bezvadnej diktafon Handy recorder ZOOM H5, kamarád Petr mi ho nastavil a mám čím nahrávat rozhovory u stolu (na terénní povídání to bez klopáků nepůjde)
• mám pořádný klopáky RODE Wireless Pro s vnitřní pamětí, k tomu je RODE reportér – diktafon v mobilu a RODE studio v compu, odkud vše mohu nastavit, ovládat a tak

• vyměnila jsem apku diktafonu v mobilu, origoš eplí apka mi po hodině záznamu začala vše mazat, nevím o nikom, komu by se to stalo, ale mně se to už taky nestane, apka je v koši a testuju jinou (Ferrite)

Modlitba, karty a požehnání

Za celej podcast 50 pod 50 jsem se pomodlila u pražskýho jezulátka, nechala si na něj vyložit taroty (prej ho čeká hodně krušnej začátek, ale nakonec velkej úspěch) a veškerou techniku mi požehnal můj kamarád kněz. Takže co už bych víc mohla pro úspěšnej podcast udělat, že ano?

GIF, kterej sem bohužel nejde nijak šikovně vložit – požehnání technice

No a prostě chtělo to se kousnout a vydržet. Nic není zadarmo. Úspěch se sám neudělá. Takže prosím vás, pokud si někdy taky připadáte jako břídilové, protože rostete, učíte se nový věci, ovládáte dříve neovladatelné, vězte, že to zažíváme všichni. Pokud to člověku stojí za to a vydrží, nakonec se vše poddá a on přestane býti debilem a začne býti profíkem.