Vypadá to jen jako schody. Hezké nově udělané schody. Ale pro mě je to víc. Protože tyhle schody před naším domem se opravovaly snad měsíc a půl. A co to s sebou přineslo? Nepohodlí. Hodně nepohodlí. Takže kdykoli po nich teď jdu, vážím si jich a raduju se, protože vím, že je to nejsnazší cesta jít po nich a ne jinudy. A tak je to se vším. Úhel pohledu, cokoli hodnocené vzhledem k zažité zkušenosti. 

Člověk by řekl, že měsíční oprava bude v pohodě. Jenže… Nesmělo se po nich chodit, museli jsme chodit přes podzemní garáže do vedlejšího vchodu. Já poprvé zabloudila, protože jsem tamtudy nikdy dřív nešla a novoty mě znervózňují a bloudím. Navíc tudy musely chodit i naše děti a ty nevěděly, kde je světlo, a bály se tu. Navíc, když si zapomněly děti klíče (proč se jim to stává tak často?) a měly i vybitý nebo zabudnutý mobil (proč se jim to stává tak často?), neměli na nás jak zazvonit, protože domovní zvonek je nad inkriminovanými schody.

Prostě kompletní prekérka. Pak se začaly opravovat i schody i u vedlejšího vchodu a náš únikový labyrint ještě zesložitěl, prodloužil se, tmy i zamotaných uliček přibylo. To už se nám skoro nechtělo ven. Nevynášeli jsme odpadky, tříděný odpad, šetřili jsme s tím, abychom s tím nemuseli jít tím bludištěm. Vypadá to jako blbost, ale ten měsíc a půl (ano, oprava se protáhla) byl děsnej.

Navíc hodně věcí objednáváme onlione a vozej nám to mesíci a tak a ti furt hledali, kudy k nám, kde nám to předají. Ven jsme chodívali výjezdovými vraty z garáže. Ale protože se najednou používala mnohem víc, stále dokola se rozbíjela… Místo nich jsou vrata železná na zámek, do kterýho mi nepasoval klíč. Prostě Pevnost Boyard hadr.

Jak po novejch schodech ráda chodím… Jsou krásný, asi nebudou v zimě tak klouzat, vedou rovnou k našemu vchodu, kterýho jsem si dřív nevážila. Taková chujovina a jak to člověku rozhodí sandál.