A zas už snad potisícáté něco začínám od nuly. Jsem nula, nechápu, nerozumím, jsem z toho rozčílená a svědí mě kůže nasráním. Mám to tak s DPH, úřady, papírováním, lidskou blbostí a spoustou dovedností, který chci ovládnout, abych se mohla šplhat dál a neustrnula. 

Au. Bolí to. Ale k životu kreativního tvůrce, co nechce ustrnout, poplácat se po rameni a zemřít, ty začátky od nul patří. Něco mi tak nějak hlava bere, občas ale narazím na něco, co musím zvládnout a hlava mi to nebere. Připadám si pak jako na základce, když mi šprti v naší třídě vysvětlovali, že jako nechápou, co nechápu na matice, fyzice nebo chemii. Prostě to bylo za hranicí mých mozkových možností. Nešlo se to našprtat. Matika mě bolela. Fyzika taky. Chemie mi smrděla.

Zase mi ale šlo psaní a moje čtenářský deníky kolovaly po škole jako ukázková tvorba. Vyhrávala jsem češtinářský olympiády, recitační soutěže a dohodila granátem nejdál ze všech holek ve škole. A v páce mě přetáhl jen Vohralík, kterej má dnes 2 metry a dělá hradní stráž té naší můmii.

Něco člověku prostě jde a něco ne

A ta hranice, kdy mi něco hlava nebere, ale já to do ní rvu heverem, je krvavá, zrychtovaná a bolí to. No a jak podnikám, musím ji stále znovu a znovu překračovat. Jde to trochu vyladit a lecos zadat někomu, komu to hlava bere, jiný věci se učit krok za krokem, ale pak prostě přijde nějaká matika nebo fyzika, kterou musím ovládnout, jinak mě to děsivácký zabrzdí a pak to bolí jako sviňa.

Dneska mě nakrkla dovednost, kterou nedovedu. A měla bych. Jenže mě prostě fyzicky bolí se ji učit, snažit se ji pochopit. Je to jako s tou matikou, fyzikou a chemií. Hlava má zavřeno. Vždycky, když se mi to snaží někdo (muž) vysvětlit, tak si jako malá holka zacpu uši, dělám takový to blábláblá a utíkám pryč z místnosti.

Tak jen, abyste věděli, že fakt nejsem neustále plně funkční, ale někdy jsme pořádně nefunkční a nakrklá a s tím svým blábláblá utíkám z místnosti.