Psát knihu je jako projít křížovou cestou
Píšu první knihu, už jsem napsala dvě malý vlastní knížky básniček a jednu divadelní hru, která je normálně uložená v Dílii a občas si ji někdo koupí, hraje ji a já dostanu nějaký tantiémy. Ale tohle je něco jinýho. Píšu knihu, vím to, je to pro Albatros, mám deadline a kniha nebude mít jen pár stránek. Bude to plnokrevná kniha o dětských hrách 80. let. Tématu se věnuju už léta. Ale občas si říkám, znamená to něco? Psaní knihy je nová profese, umím ji? Naučím se ji dostatečně rychle?
Krásy a hrůzy na psaní první knihy (nebo každé knihy?):
- jste na to sami
- musíte v sobě vzkřísit veškerý sebevědomí, není čas si hrát na skromnýho, jinak to bude stát za prd
- při psaní draftu vaše písmenka víceméně nikoho nezajímaj
- chvilkama nevěříte, že je ta kniha skutečná, že se zhmotní
- radost (ono to fakt asi vyjde?) střídá deprese (to nemůžu dopsat)
- makáte, nosíte to v hlavě, špatně spíte, budíte se s perfekními nápady, budíte se s hrůzou, že jste si vzpomněli na něco veledůležitýho, co si musíte jít hned zapsat
- na první knize makáte třeba půl roku, ale peníze dostanete až za rok
- nikdo vám nezajistí úspěch
- žijete v domácnosti s někým, kdo už knihu napsal a ta kniha má úspěch, což je super i děsivý (co ta moje? jak se jí bude dařit?)
- chvilkama se dostanete až na dřeň toho, co znáte, umíte, flow hezky funguje a je to boží, pak se vzbudíte další den, flow je v pr… a vy jen sedíte nad klávesnicí a říkáte si, do čeho jste to vlezli, ale zjistíte, že si prostě sednete a píšete rutinně, prostě vyberete lehčí kapitolu a píšete a píšete a ono to jde taky
- Aanglického spisovatele Somerseta Maughama se novinář ptal, jak čeká na inspiraci a co dělá, když nepřijde: Kupodivu přichází každé ráno v 9, když si sednu k počítači
- chce to celýho člověka, opravdovýho a neskromnýho, a vytahovat tohle každej den vás změní
- zanořujete se do hlubin a nejde se moc vynořvat, jste asociální a nechce se vám mezi lidi, bojíte se, že to bude povrchní a než se zas zanoříte do sebe, bude to trvat moc dlouho
- bolej vás ruce z věčnýho psaní, zvlášť, když píšete i na tabletu chvilkama
- vaše původní práce musí trochu stranou, a tak ji dost osekáváte
- jste prostorově nároční (zabírám hrozně místa na stole a nevešla jsem se už k sobě na pracovní místo v ložnici, mám kolem sebe hromady knih, zápisků, obrázků, tužek, papírů, her, návodů…)
- jo a o krásný chjdaloupce u romantickýho jezera jako z filmu Láska nebeská si můžete nechat zdát, pokud nejste rentiér
Stephen King v knize O psaní:
Při psaní nejde o vydělávání peněz, o slávu, o randění, o sex ani o navazování nových přátelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili život těch, kdo budou vaše dílo číst, a stejně tak i svůj vlastní. Psát smíte, měli byste, a pokud máte dost odvahy do začátku, zvládnete to. Psaní je magie, stejně jako kterékoli jiné umění – je to živá voda. A voda je zadarmo. Tak pijte. Pijte, co hrdlo ráčí!
Tradičně jsou můzy ženy, ale ta moje je chlap. Existuje, ale jen tak nepřiletí. Žije v zemi. Je to podzemní tvor. Budete muset sestoupit na jeho úroveň.
Somerset Maugham:
Píšu jenom, když přijde inspirace. Naštěstí přichází každé ráno v devět.
Steven Pressfield:
Amatér hraje pro zábavu. Profesionál hraje o všechno.