Svět deskovek i svět knih jede na kvantitu. Čím víc knih/her, tím víc adidas. Knih u nás ročně vychází asi 15 000, deskovek 320. Není divu, že z her i knih jsou často rychlokvašky, který se ani neohřejou v regálech a mizí. O jepičím životě deskovek jsem už ale psala, dneska se víc podívám na fenomén slev. Proč je to zlo a jak proti němu bojovat. 

EDIT článku: říjen 2024 

Kdyby množství her/knih nebylo na úkor péče o ně a na úkor dotisků, tak nám to neva. Ale jak se toho chrlí moc, nikdo nezvládá se o všechno pořádně starat, dotiskávat, klidně a s rozvahou tvořit hit. Nespěchat na produkty, dát jim šanci zazářit. Prostě jsme se ve vydávání knih/her splašili stejně jako jsme splašení skoro ve všem. FAST PUBLISHING – FAST FOOD – FAST FASHION. A pak v panice sáhneme po nejpitomějším prodejním nástroji – SLEVĚ.

My coby vydavatelé (4kavky.cz) vydáváme jen tolik her, o kolik se dokážeme dobře postarat, případně je dotiskávat. I proto máme rádi japonský vydavatelství Oink Games (od konce roku 2023 jsme jejich výhradními distributory), kteří se věnují všem svým hrám a neustále je – i po mnoha letech – dotiskávají. Třeba Ponorka (Deep Sea Adventure) je stará 10 let a je tu pořád. Vidíme to stejně. V edičním plánu držíme místo i pro dotisky. A hrám odpustíme, když se neprodávají rychlostí blesku. I to je SLOW PUBLISHING. Že se na věci nespěchá a netlačí.

Slow fashion, slow food a slow publishing

Pojem SLOW PUBLISHING jsme poprvé zaregistrovali u vydavatelky knih Báry Baronové: „Souvisí s konceptem bibliodiverzity, tedy knižní rozmanitosti. Bibliodiverzita je vlastně systém chování v rámci knižního ekosystému, které přispívá ke zdravější, odolnější, empatičtější společnosti – třeba tím, že v ní vycházejí rozmanité tituly nepokrývající jen mainstreamová témata, ale i ta neviditelná, odsunutá na okraj. Jedním z aspektů bibliodiverzity je i respekt k ostatním článkům knižního ekosystému, který můžeme definovat třeba i jako SLOW PUBLISHING, tedy pomalé, respektující a reflektující chování v rámci produkce knih. SLOW PUBLISHING umožňuje vztáhnout vydavatelskou praxi ke konceptům SLOW FASHION nebo SLOW FOOD, kterým většina lidí rozumí“.

SLOW FASHION já sama vnímám jako udržitelnou, etickou a ekologicky odpovědnou módu. Textilní průmysl je globálním znečišťovatelem planety. Můj muž zrovna nedávno někde četl, že 40 % vyrobeného oblečení se vůbec nedostane k lidem a rovnou skončí v sekáčích nebo na skládkách. SLOW FOOD je protiklad fast foodů. Hnutí prosazuje místní produkty, domácí odrůdy plodin a upozorňuje na dávno zapomenuté recepty. Tahle hnutí (mysli) jsou mi blízká.

Nad tím, jak zpomalit, přemýšlíme ve všem, co děláme. Jak to něco dělat tak, abychom to mohli dělat ještě dlouho a s radostí a aby nás to fakt naplňovalo. Velký korporace (velcí vydavatelé, velcí prodejci) často zapomínají na důležitou roli dobrý pověsti, a na fakt, že obchod je i vztah. Vztah s dodavateli, odběrateli, koncovými zákazníky. Třeba pro nás jsou speciálky a kluby, který u nás nakupují, strašně důležitý.

I když umíme většinu vlastních her prodat přes náš e-shop, velkoobchodní odběratelé jsou nepostradatelní. Ale hodně si vybíráme, komu a za kolik budeme naše zboží prodávat. Máme pravidla a přes ta nejede vlak. I když to znamená, že nás ve velkých řetězcích obvykle nenajdete. čestnou vyjímkou je LUxor na Pražském Václavském náměstí, který o nás prostě měl zájem, a tak akceptoval naše velkobchodní podmínky.

SLOW VS FAST

FAST PUBLISHING hraje krátkodobou hru, nebuduje vztahy. To známe od největších vydavatelů i prodejců. Obři válcují menší hráče, kteří se snaží zboží prodat za zdravě nastavené ceny. Zdravá cena je další důležitý point. V dlouhodobé hře díky ní všichni ve výrobním řetězci dostanou řádně zaplaceno za svou práci. Od autorů přes korektory, grafiky až po samotné vydavatele.

Nejde o to mít toho co nejvíc zboží a prodat ho za co nejmíň peněz, ale naopak. Na prvním místě je kvalita, udržitelnost. Klasickým příkladem je právě Bára Baronová a její knižní vydavatelství wo-men. Unikátním způsobem pečuje o menší množství vysoce kvalitních knih.

Máme to podobně. Naštěstí jsme malí a žádní korporátní cifršpióni nám nediktují, jak to máme dělat. Jak rychle, jak levně. Takže třeba autorům platíme z každé prodané hry víc než je kolem zvykem (možná i několikanásobně), protože bez autora by hra nebyla. Ano, tzv. autoráky zvýší cenu hry, ale pokud je hra dobrá a umíme ji prodat, tak se po vyprodání prvního tisku dostáváme na nulu a při dotisku už jsme v plusu (mohli bychom být v plusu dřív, ale do produkce hry, do marketingu a podpory dáváme fakt hodně sil i peněz).

Bestseller se sám neudělá a chce to čas

Aktivní autor, kterej i pomáhá s marketingem, sám hru nebo knihu kupuje i prodává, promuje ji a nosí furt v batohu, z ní může mít hezký peníze. Když opět sáhnu pro příklad do světa knih – moje encyklopedie polozapomenutých her Retrohraní se prodává 5 let, vydal ji Albatros a já se stala asi největším odběratelem vlastního titulu. A největším markeťákem.

Knihy je ve světě 27 000 a autorský honoráře tvoří podstatnou část mejch příjmů. Ale stvořit hit trvá a samo se to neudělá. Kdybych ve smlouvě neměla možnost vlastního dotisku, možná kniha zapadla dřív než zazářila. Na dotisky se podobně jako ve světě deskovek nehraje ani v knižním světě.

Numera chrlení deskovek v ČR

Už jsem několikrát zmínila fakt, že se tu vše chrlí jak na běžícím pásu. Tady jsou důkazy. K číslům z deskoherního světa se moc dostat nedá, ale vyjdu-li z těch, která ve svém videu uvedla uznávaná česká deskoherní influencerka Anet, pak v roce 2022 vyšlo 270 novejch českých her, v roce 2023 to bylo už 320. A jak se na tom podílelo 5 největších vydavatelů (nevím, jak jsou v tom započítána rozšiřka nebo dotisky)? Třeba Blackfire podle těchto čísel vydával celý rok průměrně 1 hru za 3,5 dne.

Pohled českého hráče Tomáše: „Tak, jak deskovky rychle přicházejí, tak bohužel i rychle odcházejí. Opravdu hodně dobré hry se vyprodají i během dvou tří měsíců a vydavatelé hrozí, že dotiskávat se bude čím dál míň, protože se to nevyplácí. Místo toho, aby si vydavatelé opečovávali špičkové tituly, tak raději vydávají spousty dalších a k těm starším se často nevrací. Volil bych spíše méně deskovek, které ale budou dlouhodobě dostupné a vyjdou k nim všechna rozšíření, která za to stojí.“

Přesně. Dát novejm hrám pár měsíců, je fakt nesmysl. Že by se vydala nová česká hra a třebas i do roka by se jako mělo vědět, jestli je to či není hit? Chachacha. Hity se rodí dlouhodobou usilovnou prací, nasvěcováním danýho titulu. Za rok toho nikdo moc nezjistí. Mnozí hráči na hru ještě ani nenarazí. Všichni influenceři ještě nenatočí videa, nenapíší recenze. To je jako chtít po ročním dítěti, aby uběhlo půlmaraton. A ve slušném čase. Takže to SLOW je základ. Nespěchat. Netlačit.

Není neetické chtít slevu na knihu či deskovku?

Bára Baronová popisuje knižní byznys hodně podobně jako vnímáme ten deskoherní: „Všichni, kdo si stěžují na vysokou cenu knih, by měli přemýšlet, jestli není neetické dožadovat se knih se slevami. Logicky pak totiž někdo nedostane zaplaceno. Kniha je férová, když je tištěná v menším nákladu lokálně, ne v desetitisících kusech v neekologickém velkoprovozu v Číně, aby se pak neprodané výtisky skartovaly. Knižní trh umí odporně zaneřádit i béčkové a céčkové tituly, které si musí při koupi vytouženého bestselleru vydavatel přikoupit a následně prodávat.“

To se naštěstí v deskoherním světě ještě snad neděje. Nebo o tom nevíme. I když pár smutnejch příběhů od autorů, jejichž novinka záhy skončila třeba v Levných knihách, už jsme slyšeli. Prostě v obou světech se toho chrlí co nejvíc, aby se to pak prodávalo za co nejmíň. A to je cesta do pekel.

Vždy, když někdo mluví o slevách, řeknu mu, kde na ni mám vzít? Když dám slevu, mám zavolat autorovi hry, že sorry jako, pošlu ti menší honoráře, protože jsem dala koncákům slevu? Nebo mám napsat překladateli, aby mi vrátil část peněz z faktury za překlad, protože jsem dala slevu? Nebo mám hru vyrobit bez krabičky, protože na ni nezbyde, protože jsem dala slevu? Nebo mám přestat hru promovat, protože na marketing nezbydou kvůli slevám peníze? Když dám slevu, někde bych na ni musela vzít. Někoho nebo něco bych musela ošidit. Třeba dotisk, na kterej by prostě pak nezbylo.

Museli jsme zdražit, abychom mohli zlevnit

Jeden nejmenovanej obchod s hrami, o kterej jsem fakt moc stála, nám řekl, že naše velkoobchodní sleva je malá, a že od nás budou brát vše, když slevu zvětšíme. Tak jsme ji zvětšili na požadovanou úroveň. Zdražili jsme, abychom mohli zlevnit. Zdražovat jsme se po podepsání výhradní distribuce stejně chystali, ale protože je to bolestivá součást podnikání, nechtělo se nám do toho. Ale pro tuhle spolupráci jsme to udělali. BTW – ten obchod od nás nikdy nekoupil ani hru… Je běžný, že ti, kteří nejvíc diskutují, pak nejmíň nakupují.

Zdravě nastavená a nepodstřelená cena je alfa a omega

Jak by řekl Jim Carrey v komedii Božský Bruce: „Já jsem alfa, děvěnko, já jsem omega!“ I když mluvil o sobě jako o božské osobě, my to cítíme stejně co se týče cen. Zdravě nastavená cena, kterou udržíme stejnou pro všechny, kdo od nás hry kupuje, je gró. Kdybychom prodávali velkým distributorům za jejich klasických podmínek (herní distribuce chce třeba 45% slevu, knižní i 55%), ceny by padaly dolů jako komety a nám by nezbývalo, než si něco přát. Třeba zdravou cenu?

Naštěstí i když koncovým zákazníkům musíme prodat vše, velkoobchodním odběratelům nemusíme prodat nic. Pokud nehrají podle našich notiček. Nedáváme nesmyslný slevy a požadujeme dodržování našich cen. Kdo je podráží, jde z kola ven. Proto nás nenajdete na každým rohu, ale jen u vybranejch parťáků, jejichž síť si budujeme už 7 let.

Jak to vidí někteří majitelé deskoherních speciálek a provozovatelé herních klubů?

TM – má obchod, nakupuje i hry od nás: „Původně jsem chtěl (jako jistě spousta jiných), abychom u nás mohli nabízet celé spektrum toho, co v ČR vyjde. Prostě pokud to někdo vydá česky, tak ať to u nás každý najde. Pak jsou tu ale vydavatelé, kteří vydávají hry jak na běžícím páse, ale pokud se podle nich dostatečně rychle neprodají, tak srazí ceny na polovinu (což je více než marže, kterou dostane my, když u nich hry kupujeme).

V pohodě vše vyprodají, neboť u ostatních obchodníků si už tuhle hru nikdo nekoupí (proč by to taky dělal, když ji máme dražší). My to prodáme, až když to nemá skladem vydavatel. Nedává to smysl, takže od takových vydavatelů už hry nebereme. Vy to děláte skvěle a dělejte to takto dál.“

Podobné zkušenosti mají i jiné speciálky. I když mají velkoobchodní slevu, často u některých vydavatelů nakoupí výhodněji coby koncový zákazník.

AL – má obchod, nakupuje i hry od nás a provozuje i hernu: „Od vydavatele dostaneme třeba 30% slevu, pak koukáme do jejich vlastního e-shopu a tam po sečtení všech možných slev lidi dostanou i 50 %. To nedává smysl. Přitom deskoherní speciálky, kde navíc často bývají i kluby, herny a tak, jsou pro rozvoj trhu s deskovkami dost zásadní. Přivádějí nové lidi, umí jim poradit správnou vstupní hru, aby je nalákaly.

Velcí knihkupci mnohdy vůbec neumí poradit, lidi přijdou, leknou se záplavy her, koupí si Monopoly nebo člobrdo, protože to znají, a jdou domů. A pak si nad hrací deskou potvrdí, že hraní je pro děcka. My jim poradíme, hry je i naučíme a chceme jim je i prodávat. Ale když nás někteří vydavatelé podráží cenami, za pár let tu vůbec nemusíme být. Kdyby to fungovalo třeba jako s vámi, pomůžeme vydavatelům prodat spoustu jejich her. A rádi.“

Je to synergie. Nevytvářet konkurvenci (nekalou konkurenci). Spokojení jsme my, protože nám nikdo nesráží cenu a i my sami tak vše prodáme za maximum, spokojená je většina našich odběratelů, protože taky vše od nás prodají za plnou cenu, nestěžují si ani naši zákazníci, protože si uvědomují, že hra je investice na desítky let a nabízí hodiny společenské zábavy.

Umí si spočítat, že hra za cenu lepší večeře se jim vyplatí. Nebo za jeden večer v hospodě. Nebo jednu návštěvu kina. Když jdete sami. A jsou vděční za to, co děláme kolem našich her. Že děláme český návody, točíme videonávody, poradíme i k hrách, který sami neprodáváme. A protože máme nějakej příběh a jasně čitelnou misi, lidi nás berou. Znají nás. Navíc o zdravě nastavenejch cenách meleme už léta a edukujeme trh, takže naši lidi už ví.

Masový hrob plný koťátek? 

Pro mě to celý není jen otázka nabídky a poptávky, otázka peněz, ale hlavně etiky. Taky edukace lidí, proč nemají chtít slevu. Protože podle mě právě chrlení slev vedlo
k pokřivení celýho trhu. Kdo prodává pomocí slev, musí toho chrlit hodně, aby mohl dávat hodně slev a ještě mu zbylo do kapsy. No a když je toho hodně a je i hodně slev, kvalita všeho upadá na úkor kvantity.

Nejlepší kamarádka slev je kvantita. Ne kvalita. 

My ve 4 Kavkách říkáme, že za každou slevu umře koťátko. A proto je skoro nikdy nedáváme. Stejně jako Apple všude držíme stejný ceny, protože věříme, že naše produkty s naší péčí stojí za každou korunu.

Sleva je jako virus, šíří se. Chytne ho kde kdo kolem. Zdravá cena je očkování.