Když víte, kdo jste, a znáte další lidi jako vy, je vám hned líp. O vysoký citlivosti jsem se dozvěděla teprve před pár lety. Všechno mi konečně zapadlo a pochopila jsem, že jsem CITLIVKA. V tom nejlepším slova smyslu. Učím se s tím pracovat a učím i lidi kolem s tím pracovat. A jestli jsem vše dělala kdysi jen potají, po 11měsíční těžký nemoci už jsem hypersenzitivní i oficiálně. Můj velkej učitel byl trojklannej nerv. I když je to těžká mise poznat sám sebe a začít se respektovat, už bylo na čase. Role tvrďačky mě skoro stála zdraví. Jak říká moje terapeutka: nemoc je TIME OUT a něco nám říká. Mně říká, že pokud si nepřipustím svoje slabiny a nezapočítám je do rovnice života, zhebnu.  

Vysoká citlivost je dědičný povahový rys, buď ji máte nebo ne. Ví se o tom teprve od 90.let a neexistuje na to halda výzkumů jako třeba u introverze/extroverze a tak. Zatím je to v plenkách a je to předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích, jak by řekl velký Jára C.. Zas abych nepřeháněla. Už se s tím dá zajít za odborníky z řad psychoterapeutů, VC si můžete nechat změřit na EEG a počíst si o ní v knihách třeba jako právě teď já v té od Elaine N. Aronové Vysoce ciltiví lidé.

Kdo jsou vysoce citliví lidé? 

• říká se jim HSP = Highly sensitive people
• vše cítí víc, intenzivněji než 80 % populace 
• protože ale vnímají o mnoho víc detailů všeho kolem než většinová populace, jsou mnohem dřív přestimulovaní
• protože mají vysoce citlivou nervovou soustavu, potřebují zvláštní podmínky, aby se jim žilo dobře, aby dokázali využít svůj dar
• vysoká citlivost je charakterový/povahový rys, který se dědí nebo získá během života (třeba já začala být VC v pubertě)
• když jste jednou VC, nemůžete to změnit, ale můžete s tím pracovat
• vysoká citlivost není přecitlivělost ani introverze, je to způsob vnímání a cítění světa
• 30 % VC jsou sociální extroverti
• jsou perfekcionisti, detaily práce je jako 1000 malých jehliček bodají, dokud není vše hotovo
• i proto o tolik víc touží zavřít dveře před vnějším světem 
• často i před svým tělem (víc žijí duševně a duchovně)

Charakterizují je čtyři písmena HPEV:

• H-hloubkové zpracování informací
• P-snadné přestimulování
• E-silná empatie a emoční reakce
• V-vnímání jemných nuancí

Odvrácená strana vysoké citlivosti

Je to dar. Když s tím umíte pracovat. Dokážete pomáhat druhejm, vcítit se do nich, vnímáte ze světa mnohem víc než většina lidí kolem. O to je váš život bohatší. Pro společnost jste přínosem, vycítíte hodně věcí mnohem dřív, najdete lepší cestu, dřív cítíte varovný signály. Intuitivně cítíte, co a jak se má udělat. Takový jedinec je společnosti přínosem. Nemůže nás bejt většina, pak bychom nebyli tak užiteční. K tomu ale patří i temný stránky vysoký citlivosti. Uvedu tu jen pár příkladů:

ČICH: já třeba tudle furt měla problém bejt v kuchyni, strašně mi tam něco smrdělo, nikdo jinej to necejtil, na jedný mandarince byla miniplíseň, mám nos jak ohař, jako dítě jsem uměla vycítit smrt, že někdo brzy umře, poznala jsem to u koček, psů i lidí. Pár dní před smrtí mě vždy ovanul zápach konce

ZRAK: když bude někde blikat špatná žárovka, zaručuju vám, že nebudu vnímat nic jinýho než to otravný světlo. Když jsem někde, kde je přítmí, usínám, padne na mě únava a není mi tam dobře, proto hodně svítím a nerada chodím do šetřivých domácností, kde se furt zhasíná, mám ráda svou tchyni, která před mým příchodem roztáhne záclony a všude rozsvítí a vypne rádio

SLUCH: slyším i trávu růst, slyším v hlase jiných jejich strach, lež, slyším hučet energii z nejrůznějších přístrojů, slyším stroje ve stand by režimu, když je zvuků víc, neumím se naprosto soustředit jen na jeden, takže třeba muzika v hospodě je pro mě společenská konečná

NEGATIVNÍ EMOCE: když je někdo zlý, rozčílený, útočný nebo agresivní, cítím a vidím to jako materiál, hmotu, kterou na mě hází a která zavaluje i jeho samotnýho, proto takový situace hned řeším nebo před nima okamžitě utíkám, fyzicky mě to bolí, i špatná nálada někoho, před kým není úniku, mě fyzicky bolí, jako by mě ten člověk mlátil, a stejně vyčerpaná jsem poté, co jsem sama hustá, zlá, bojuju, útočím

SOMATIZACE: když o sebe (duši i tělo) dostatečně nepečuju, dokážu si přivodit strašlivý nemoci a úplně se vyřadím z provozu, 11měsíční těžký zánět trojklannýho nervu je jen jeden příklad

PŘEDVíDAVOST: Nikdy jsem nebyla okradená a nikdy jsem neměla těžkou autonehodu, protože můj mozek vpodstatě furt vyhodnocuje, srovnává, odhaduje, kde je nebezpečí, kdo je divnej řidič, kde by mohla nastat kritická situace. Řízení nebo spolujízda je tak pro mě strašlivej stres, ale kolikrát už jsem se díky svým schopnostem vyhnula havárii, se ani nedá spočítat. Nemůžu ale jet v autě s někým, kdo sám jede jako blázen, telefonuje při jízdě nebo mě jinak uvádí do ještě většího jízdního stresu než obvykle. Takže jen tak k někomu do auta nevlezu. 

ENERGIE: Když je mi krásně, mám jí na rozdávání, třeba pobytem v přírodě se nabiju jako atomová elektrárna. Jenže pak musím z lesa nějak dojet domů a hluk a mumraj velkoměsta, lidi ve vlaku, opilej bezdomáč u zastávky a nevrlej pejskař, co po svým psovi neuklidí lejno z chodníku, mě vyčerpaj do mínusu a z radosti nezbyde nic. A tak i výlety plánuju nejčastěji autem, ve kterým jsem schopna načerpanou sílu dovézt do garáže a donést dom. Proto mi vyhovuje nouzovej stav, nakupuju jen online, nikam nechodím a nehrozej energii žeroucí výlety do vnějšího světa. 

EMOCE/STRES: Když jsem ve stresu, dostanu menzes, mám migrénu nebo se mi rozhasí žaludek. To všechno třeba během deseti vteřin, když na mě někdo ječí nebo když se stane něco strašnýho. Tak silně věci prožívám, že se mi zastavuje dech, srdce, podlamují kolena. Už mě s tím párkrát vezla i rychlá a pak se mi zdravotníci smáli, že jsem jen “na nerva”. Uteklo mi to přitom jen občas. Od dětství jsem zvyklá hrát tvrdě, abych ve světě obstála, rvala jsem se, říkali mi léta letoucí Rambo a báli se mě i postrachy školy. Ale kdybyste viděli, jaká Matějská se mi odehrává uvnitř… Dodneška bych uměla někomu rozbít hubu, ale pak bych se rok bála jít ven. Když jsem si kdysi v 15 letech vzala minišaty a snad první boty na podpatku, sexuálně mě napadl chlap, zbila jsem ho, ubránila se, ale sukně, šaty ani podpatky od tý doby vpodstatě nenosím. Necejtím se v tom bezpečně. A tak je to se spoustou věcí, který nedělám, nenosím, nepoužívám. K pocitu bezpečí prostě potřebuju mnohem víc triků než většinová populace. 

                      Nepotřebuju antidepresiva, ale respekt!

Mám hromadu pomocnejch technik na tunu věcí ve svým životě, protože jsem nejen vysoce citlivá, ale i hyperaktivní a z valný části introvertní. Víc o introverzi a mejch vychytávkách v článku Luke Skywalker byl taky introvert a kam to dotáhnul! A úplně boží článek o introvertech Tichá síla napsal můj muž pro blog portálu Na volné noze.  

Kolik nás je?

Podle klinické psycholožky a autorky knihy Vysoce citliví lidé Elaine N. Aronové je ve společnosti 15 – 20 % vysoce citlivých lidí. Tedy dejme tomu každý pátý nebo šestý člověk? Odborníci ale říkají, že je to číslo neprůkazné, že Aronová dělala výzkum jen asi na tisícovce severoameričanů, otázek bylo málo a odpovědi se nijak dál neověřovali. A víme, co o sobě lidi řeknou, že jak se vidí, často neodpovídá skutečnosti. Ale i tak si myslím, že nějakejch 10 % to bude. Takže každej desátej vnímá svět jako já. 

Nedávno jsem poslouchala dva pěkný rozhovory o vysoký citlivosti na rádiu Wave

1. s Alenou Wehle (výborný rozhovor, Alena Wehle se tématu vysoce citlivých věnuje, organizuje školení, setkání vysoce citlivých, vydala e-book, popularizuje téma ve fejsbukové skupině S citem ven i na svém blogu)
2. s psycholožkou a terapeutkou Michaelou Vlasákovou Charyparovou (slabší, příliš odborné, bez příkladů ze života, takže mě to moc nebavilo)

Jací ještě jsou VC?

• nemají milion přátel, jen pár skvělých (přednost má kvalita, ne kvantita)
• nejsou dobří v klábosení o ničem
• ve společnosti často mluví proto, že tak mají moc nad situací a vyhnou se nudě, což mi připomíná jednu skvělou a vtipnou osobnostně rozvojovou radu, který se držím na večírcích: Najděte nejzajímavější osobu v místnosti a té se držte. Jste-li nejzajímavější vy, odejděte.  
• silnou vnitřní motivací VC lidí je vnitřní růst
• nepotřebuji rozšiřovat jen majetek a moc, ale především vědění a vědomí
• VC jsou nepochopená menšina (výsměšně se jim říká měkoty, citlivky…)
• jsou to chameleoni, co chtějí zapadnout, učí se žít ve většinovým světě, který nefachá podle jejich pravidel

Alena Wehle, která se v ČR velmi výrazně stará o rostoucí povědomí o VC, to krásně popisuje, když přirovnává rozdíl mezi běžnou populací a VC lidmi k tlačítkovýmu mobilu a smartfounu:

Ten první uměl zprávy a hovory a baterka vydržela týden. Ten druhý dokáže rozpoznat otisk prstu a předpovídat počasí, ale každý večer je bez energie.

V čem žijí VC lidé jiný život než většinová populace?

• VC s těžkým dětstvím trpívají v dospělosti častěji depresemi
• hůř snášejí pásmovou nemoc
• VC se špatným dětstvím či minulostí mívají pocit, že musí druhým vyhovět, udělat jim radost a nebo jim něco dokázat
• VC si musejí víc než jiní dávat pozor na hlad, mozek v tu chvíli neprodukuje látky, které uklidňují nervy, hlad snášíme hůř

VC a nemoci, nemocnice či doktoři

• pokud o sebe nedbáme, hodně somatizujeme
• jsme citlivější na léky i bolest (kolikrát jsem u zubaře či jiných doktorů slyšela, že mě to přeci nemůže bolet, že to není možný… Časem jsem si našla už jen doktory, kteří mě respektují a nevyvrací mi moje pocity)
• víc nás rozrušují neempatičtí doktoři i nemocniční prostředí, cítíme smutek, smrt kolem sebe, vnímáme všechny ty příběhy kolem, osudy

Přestimulovanost

Především jsmě ale snadno přestimulovaní. A s tím je potřeba pracovat. I s pomocí psychoterapeutky a hlubinné terapie pracuji na tom, jak rozpoznat, kdy mám světa dost a jak mu říct NE.

Moje mantry:

• je jedno, jak to vnímají ostatní a co si myslí, já sama dobře vím, kdy je světa na mě moc
• víc, než si přeju
• víc, než je mi příjemný
• víc, než moje tělo dokáže zvládnout
• já sama musím poznat, kdy jsem až příliš aktivní ve vnějším světě

VC a společnost zaměřená na výkon

• společnost zaměřená na výkon občas ve VC vzbuzuje dojem, že nevyhrávají-li, jsou k ničemu (v práci, rodině, vztazích, koníčcích)
• kvůli společnosti zaměřené na výkon občas naše arogantní já týrá naše tělo, které chce získat lásku rodičů, ukázat, jak jsme nadaní, dokonalí, jakou máme nad vším kontrolu (byla jsem pro svět dlouhý léta vítěz, až mě to hraní tak zmohlo, že jsem během puberty skončila na psychině a půl roku se z toho pak dostávala, hraní života podle okolního světa prostě muselo skončit)
• někdy jsme ke svému tělu tak tvrdí, protože chceme zrealizovat všechny naše tvůrčí nápady, je jich však neustálý proud, proto je potřeba si vybírat, je arogance chtít vše

Zrcadlové neurony v mozku

• objeveny před 20 lety
• pomáhají nám učit se nápodobou, líp se vciťovat do druhých
• když se díváme na někoho, jak něco prožívá nebo dělá, aktivují se naše neurony stejně, jako jsou aktivované neurony pozorovaného člověka
• stejné neurony se aktivují, když:
• kopeme do míče
• vidíme někoho, jak kope do míče
• slyšíme někoho, jak kope do míče
• čteme slovo “kopat”

Tělo jako mimino

• k našemu tělu se chovejme jako k miminku (ani málo, ani moc péče)
• mé dětské, tělesné já
• na naše fyzické tělo často nahlížíme optikou našich rodičů, jak oni nás viděli první 2 roky našeho života, tak často své tělo vnímáme až do dospělosti, jaké indiánské jméno by mi máma dala? Ta, která má nemocné kyčle? Je potřeba vnitřně propustit pocity, které byly jen rodičovskými obavami
• jak o nás pečovali rodiče, když jsme byli miminko, tak o sebe i své tělo často pečujeme i my
• milovali mě rodiče, i když jsem selhala? Miluju své tělo, i když selže? 

Jj, tohle byl velkej AHA moment a řeším ho dál u terapeutky. Tělo mi selhalo a rok jsem byla těžce nemocná, už na mě zařvalo, že se o něj prostě musím starat, že není nesmrtelný a taky chce svojí dávku pozornosti a něhy, pracuju na tom, pomáhá mi se na tělo dívat jako na miminko, u mimin bylo nejlepší nakrmit je hned, uspat je hned, jak se přetáhla, byl řev 10 x větší, s tělem je to stejný. Já ho přetáhla fest a skončila se strašidelnou nemocí a s hromadou léků v dávkovači jak pro starou velmi nemocnou dámu. A selhání jsem mu rozhodně neodpouštěla. Pracuju na tom. 

Zpráva našeho těla/dětského já:

• chraň mě
• neobviňuj mě, měj se mnou spíš soucit
• pečuj o mě hned, když se něco děje
• nezlob se na mě
• nenuť mě se přetahovat
• neboj, není snadné mě rozmazlit
• potřebuju rutinu a vydatný spánek
• miluj mě takové, jaké jsem

Malé fyzické cvičení pro VC:

Fyzicky se hýbejte a pohybujte tak, jak byste se chtěli cítit. Když to nejde zevnitř ven, zkuste to tedy zvenku dovnitř. 

Bezpečný prostor

• hledám stále svý bezpečný prostory
• jakýkoli prostor, osoba, věc, situace, ve které se cítíme bezpečně (chata, kam jsem jako malá jezdila, moje babička a děda, moje oblíbené oblečení, nejlepší přátele, milovaný filmy nebo písničky…)

VC coby rodič

• děti k vám přivedou vnější svět (kroužky, doktoři, kamarádi, jejich rodiče…), takže přestimulování k rodičovtví patří
• většinou předáváme svým dětem takové vztahové vazby, jaké jsme sami zažili v dětství, ale dospělí, kteří uzdraví největší dětská zranění, mohou výchovu a přístup ke vztahům změnit 

Já to dokázala, kdysi jsem byla agresivní, násilnická matka a už nejsem, zvládám líp vztek, nikoho už nebiju, učím i své děti, jak se mnou pracovat, jak mají pracovat se svým vlastním vztekem, neříkám, že jsem matka roku, ale udělala jsem obrovskej pokrok a jsem asi docela fajn máma.

VC jako dítě

• i když jste dva sourozenci, jako by každé dítě žilo jiný život v jiné rodině
• žádní sourozenci neměli stejné dětství, každý měl v rodině jinou roli, narodili se v jiném věku rodičů a v jiné rodinné situaci, rozpoložení
• navíc VC jsou mnohem víc ovlivňováni okolím, často jsou rodinným harmonizátorem, jejich potřeba cítit se ve světě bezpečně nemusí být naplněna a tak se rodí dětská zranění, o kterém sourozenec nemusí mít potuchy a může to cítit zcela odlišně jako šťastné, naplněné dětství
• nedostatek péče a podpory v dětství se jako silné téma často dědí z generace na generaci
• každé VC dítě potřebuje alespoň  osobu, která jim dá stabilitu, aby si dítě rozvinulo sebezáchovné strategie

Extroverti a introverti podle Junga

EXTRO=víc venku, moc nevyráží dovnitř sám k sobě, třeba tuto cestu podnikne až ve středním věku, kdy potřebuje rozvinout nové vlastnosti

INTRO=víc uvnitř (západní společnost na ně trpí předsudky), upřednostňuje vnitřní svět, většinová společnost tento bohatý vnitřní život bolestně postrádá, umí vyrážet do EXTRO světa zatímco EXTRO svět do INTRO světa ne, čili INTRO jsou šikovnější a zkušenější

Světlo i stín musí být tým

• žijeme i se svými stíny a vše musí být v rovnováze
• i mé arogantní, zlé, sobecké já obsahuje mě

Jak si zapamatovat něčí jméno

• při představování jsme často příliš přestimulovaní a rozrušení, než abychom si pamatovali jméno
• finta: použít jméno hned v první větě a pak znovu během dvou minut

Proč se neumíme učit fyzickým věcem na veřejnosti?

• je to pro nás nemožné, jsme tak přestimulovaní, že ztrácíme i rovnováhu, koordinaci, taneční, posilka, nový sport, holý utrpení, vše se nejlíp naučíme v klidu sami doma

Vystupování na veřejnosti

• pokud jsme tím užiteční, pak se zapojí naše pracovité, svědomité a pečlivé já a jde to líp

JUNG: hledání otázky

• život je hledání otázky, na kterou máme odpověď. Jaké máme poslání? Co je naše štěstí?
• TOP = vydělávat si tím, co nás činí šťastnými
• štěstí může být hobby, však Einstein pracoval na patentovém úřadu a bokem objevil teorii relativity

Proces individuace/osvobození

• vyslyšet vnitřní hlas přes vnitřní a vnější hluk
• naladění na naši vlastní otázku místo na otázky ostatních
• stát se sám sebou místo stávání se někým, kým nás podle nás chtějí ostatní mít

Marsha Sinetar kniha “Běží lidé jako mniši a mystikové”

Cíl úplného lidství… je následující: Kdokoli najde, co je pro něj dobré, a bude se toho držet, se stane celistvým. I když cíl je proces a mění se každou hodinu.

Proč je třeba vnímat a pečovat o naše pocity?

• pocity jsou hlubší než myšlenky a fakta, protože je zabarvují, mění
• jakmile se pocity vyjasní, vyjasní se i myšlenky a fakta
• pocity samy o sobě nejsou dobré nebo špatné, ale vyslechnuty s respektem eliminují problémy
• emoce jsou základem moudrosti
• čím víc se radujeme, tím líp nám radování v životě jde

Prvních 20 let je nám předkládání učivo a učební plán, následujících 20 let to pak studujeme.