Psychologický bestseller vysvětlující jasně a vtipně transakci mezilidských vztahů. 

Eric Berne (1910 – 1970) je známý jako zakladatel transakční analýzy. Jeho revoluční text umožnil porozumět, co se skutečně děje mezi lidmi během základních sociálních interakcí. Že každý hrajeme hry: manželské doma, mocenské v práci, sexuální s opačným pohlavím. Knihu vydalo nakladatelství Portál.

Nemohu dýchat, ale mám to z nervů

Kdysi jsem mnoho měsíců nemohla dýchat. Obíhala jsem doktory, kteří vyloučili srdeční problémy, ukázali mi RTG mých krásných plic, výsledky krve, které by mi mohl kde kdo závidět. Nakonec mi došlo, že jsem na nerva. Začala jsem chodit k psycholožce a ta mi začala pomáhat pomocí transakční analýzy Erica Berneho. 

Berne: Když člověka nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha  

Hlad po podnětech je stejný jako hlad po jídle

O společenském styku se v knize například píše, že když se s dítětem dlouho špatně zachází, trpí nejdřív psychicky a pak přijdou i nemoci. I nevšímání si dítěte mu může způsobit zdravotní problémy, hlad po podnětech je prý stejný jako hlad po jídle. No a jak lidi rostou, nemůžou už se tulit k mámám, ale svůj hlad po fyzickém kontaktu ukájí uznáním. Herec chce potlesk každý den, vědci stačí ocenění jednou za rok, aby mu mícha nevyschla.

V hrách podle Berneho nejde o uspokojení, ale spíš o zisk nebo výhodu. Přitom hrou může být alkoholismus, nevěra, sebelítost. Kdo ve hře obstojí a získá výhodu, cítí se pak líp, nasytí ducha a tedy i tělo a je zdravější. Takže bacha na nenasyty, co sbírají plusové bodíky na vás nevinných obětech.

I pro mě je teď zajímavější sledovat všechny mezilidské situace z pohledu toho, kdo chce získat. Kdo má navrch. Kdo je třeba sprostý, aby přivedl druhého do rozpaků, kdo druhé přehlíží a tím získává body, kdo své vlastní nízké sebevědomí zvyšuje na úkor sebevědomí svých nejbližších. V těchhle hrách se často získává na úkor cizích slz.

Berneho EGOsněhulák

Eric Berne dělí mezilidskou komunikaci na tři stavy našeho EGA. Když mi to mozkodlabka vysvětlovala, nakreslila tři koule nad sebe a já hned viděla Sněhuláka a tak tomu teď říkám SNĚHULÁK. Sněhulák je ze tří částí

1. EGO „Rodič“
2. EGO „Dospělý“
3. EGO „Dítě“

Horní stav RODIČ je systém pocitů a modelů chování vyplívající ze systému zážitků, které nám předali naši rodiče. Jak se myjou ruce, že se nekrká u jídla, že pouštíme sednout starší a nemocné, že nemluvíme sprostě, že nebijeme slabší, že … Hlava sněhuláka jsou neobjektivní neověřené pravdy, které nám léta říkali rodiče, noviny, televizní zprávy, učitelé. Rodič nám šetří síly, protože v milionech momentů prostě zareagujeme naučeně a nevyšťavujeme se složitým hledáním řešení. V každé kouli se chováme a mluvíme jinak, v této to děláme jako naši rodiče nebo tak, jak by si to oni přáli.

Prostřední koule je DOSPĚLÝ, který se snaží objektivně a nezávisle prozkoumat svět. Čerpáme tam jen z toho, co jsme si sami ověřili, na co jsme sami přišli. Dospělý je nutný pro udržení života. Využívá zkušeností získaných z vlastních požitků, zábran, usměrňuje aktivitu Rodiče a Dítěte a je jejich objektivní prostředník. Tady jsme sami sebou, mluvíme a chováme se přirozeně.

Spodní koule je DÍTĚ, to představuje pozůstatky minulosti, zamrzlé dítě v nás, kterým se stáváme nejen s rodiči, ale s kýmkoli a kdykoli. Můžeme být hozeni do šťastného či nešťastného dítěte.  Když jste zrovna ve spodní kouli, reagujete a chováte se stejně, jako když jste byl dítě. Ať už blbnete s vlastními dětmi a je to krásné nebo vás zchladí rodiče otřepanou větou, která vás drtí už od dětství. V Dítěti sídlí vnímavost a hravost, vrozená průbojnost, radost, tam často čerpají inspiraci umělci. Tady v dolní kouli jsme jako děti ať už v dobrém nebo zlém.

Sněhulátoři mezi námi

Společenský styk je transakce. Dva a více lidí spolu sdílí prostor a čas, někdo něco řekne, jiný na to reaguje a transakční analýza zkoumá, v jaké sněhulákově kouli čili stavu ega je ten který člověk během toho společenského styku. Ideální je, když jsou na stejné úrovni a to v prostřední kouli, tedy když se spolu baví jako DOSPĚLÝ s DOSPĚLÝM.

Příklad:

Žena má žízeň, řekne kolegovi o vodu. On vodu přinese. Jednoduché a prosté. Podobně funguje i vztah RODIČ a skutečné dítě. Dítě má horečku a žízeň, máma mu donese vodu, aby žízeň uhasilo. I tyhle jednoduché situace se ale ve vteřině mohou změnit v nebezpečnou hru. Žena má žízeň a řekne kolegovi o pití. Muž na to: „Včera se ti to chlastalo s kamarádkama a dneska bys vypila celou Vltavu, ale šetříme, nech si zajít chuť. Nemělas pařit.“ A žena mizí z prostřední koule do spodní koule a je z ní NEŠŤASTNÉ DÍTĚ.

Nenechte nikoho, aby vám v kasínu kradl žetony

Nemusí to být nutně jasné útoky, ale jde o to, jak se s někým cítíte. Někdo vás může i nemilosrdně kritizovat a přes to se s ním cítíte v bezpečí a na stejné úrovni, ve stejné sněhulákokouli. S někým si povídáte o zdánlivě neškodných věcech a přitom se necítíte milovaní, uznávaní a nejraději byste se vypařili.

Mozkodlabka mi dala přes Vánoce za úkol sledovat, kdo z jaké koule kam pálí a bylo to zajímavý… Především ženy mají často sklon neustále pálit z horní koule a shazovat vás úplně dolů. Ani o tom nevědí. Jako by byly v kasinu a sbíraly žetony a je jim jedno, že byly vaše…

Nemusí to být ani jasný útok, ale už poznám HRU hned, jak se začnu cítit jako kdysi, když jsem byla malá a nevěděla jsem si rady v nějaké nepříjemné situaci. Jak mě někdo háže do DÍTĚTE, hned se bráním, i to mě mozkodlabka naučila. Nejlepší obrana proti SNĚHULÁTORůM, jak jim říkám, je nevídat se s nima, a o to se taky snažím. Ale nevěřili byste, kolik sněhulátorů stále kolem je. 

Příklad útoku sněhulátora:

Jednou mi kamarádka řekla v hospodě před lidma něco hnusnýho, i když zdánlivě neškodnýho, já hned nepoznala hru a po pěti letech jsem si zapálila cigaretu, ale v půlce mi došlo, o co jde, a típla jsem cígo a šla dom. Sněhulátor si tam mohl zkoušet svoje hry na někoho jinýho, já už jeho hru nehrála a nechtěla tam sedět zraněná a dusit v sobě pláč z té jedné odporné věty, kterou vyhrála aspoň 100 mejch kasinožetonů.

Protože o to šlo. Tnout do mě. Tím se pozná hra od běžné konverzace, hra je nebezpečná, dramatická a někdo při ní schytá ránu. Ten, kdo ránu dá, ať už naschvál či podvědomě, získá navrch a ukojí svoji potřebu stejně, jako když se hladový pořádně nadlábne ve vybrané restauraci. Takže pozor, s kým stolujete a jestli vám zrovna neokusuje ruku…

Jak zastavit Sněhulátory

No a výsledky mejch nervů? Už je asi nemám. Ty nervy. Dýchám normálně, a když mám těžko na prsou a dech se úží, hned vím, odkud vítr vane. Uvědomím si, jakou hru hraju, a dám protějšku stopku a jdu domů nebo přehodím tématickou výhybku, prostě hru, ze který nemůžu dýchat, už dál nehraju. Jak osvobozující.

Přitom jsou to nevinné hry, při kterých si třeba mile povídáte s přáteli, než vám někdo řekne třeba: “Ty jsi ale hodně přibrala, co?“ nebo „Dneska se ti to ale fakt nepovedlo ta práce, všichni to říkaj“ nebo „Nemůžem přijít na tvou oslavu, protože jedna naše skvělá známá má narozeniny, tak tam nesmíme chybět“ a podobné verbální krvavé nože vyřčené s úsměvem na rtech.

Příklad: Já měla problém s několika ženami, které na mě vždy pálej zeshora z rodičovskýho ega dolů do dětskýho a dařilo se jim to výborně. Já furt zkoušela hovořit z úrovně dospělý, ale každá věta byla hned překroucena a já zas od rodiče dostala pohlavek.

Jak mě mozkodlabka naučila dávat hrám stopku

Když mě dneska někdo takhle zkusí bodnout, hned po první bodné ráně tu hru striktně zastavím a už si na ty zmetky v rouše kamarádů dávám bacha. Právě těchto vět máme všichni plnou hlavu a nosíme si je životem. Odteď už je ale odmítám poslouchat a s kým se necejtím super, s tím se snažím nebýt. Fascinuje mě na tom to, že vztahy s okolím se zdánlivě nezměnily.

Příklad:

Dřív jsem myslela, že by bylo nevychované a neslušné neodpovídat na všechny dotazy známých, kamarádů a rodiny, ale už pak bylo pár témat, který pro mě byly jako rudej šátek pro bejka, a vždycky jsem se do nich zapletla a muž mi doma říkal, proč teda se o tom bavím? „Když oni se zeptali…“ Dnes už odpovídám: „Tohle téma nechci probírat“ nebo „O tomhle se nerada bavím.“ Takže případnej Sněhulátor se mi nedostane jen tak lehce pod kůži. 

Už se na pískoviště tak nebojím

Těch pár lidí, co jsem vymazala z mobilu, mi stejně samo od sebe nevolalo, změna je jen v tom, že já už netrpím a nebrečím tajně na záchodě, když mě někdo dostal. Teď už se nechci nechat a nedávám útočníkům příležitost, aby mě s láskou vraždili. Už se nebojím našeho pošťáka, ani nepříjemný prodavačky v obchodě, nepotím se z návštěvy úřadů a nechodím do hospod s nikým, s kým se necejtím skvěle. S rodinou určuju meze, za které nemůže, ale přitom si toho asi nikdo nevšiml a jako by je vše při starém. Díky Berne a mozkodlabko, že si umím tak hezky hrát a nenechám už ostatní, aby mě na pískovišti mlátili lopatičkou do hlavy…

Pravidla hry:

• hráč, který hru hraje, postupuje k jemu předem známému výsledku, používá řadu tahů s různými léčkami a fintami, aby svého cíle dosáhl
• hra je dramatická a obsahuje konfliktní prvky
• hry jsou často podvědomé a vedou je i naprosto bezúhonní občané
• HRY slouží k uspořádání času, k zaplnění kalendáře, k dlouhodobým plánům, posouvá události kupředu
• u HRY se v posledním dějství stejně jako na divadle odehraje zázrak nebo katastrofa

3 stupně intenzity her:

• 1.stupeň (společenský přijatelný)
• 2.stupeň (drsnější, hraje se v soukromí)
• 3.stupeň (nejdrsnější, končí u soudu, na chirurgii nebo v márnici)

Hra „Kdyby nebylo tebe…“ aneb „Pišta Hufnágl“:

Tuhle hru hraje několik žen, které znám, vlastně je asi mezi ženami hodně oblíbená. Hrající ženu poznáte podle toho, že si imrvére stěžuje na manžela a právě dominantní manžel je na vině všech jejích nezdarů, nesplněných snů, promarněného života. Proč nedokončila školu? „Kdyby nebylo jeho, dokončila bych ji…“ Proč nemá kamarády, neumí jezdit na kole, váží 90kg a bojí se lidí? „Kdyby nebylo jeho, kde já mohla bejt…“ Prostě Pišta Hufnágl ze Smolíkovejch…

• Pramen hry: tahle hra pramení ze stavu úzkosti, hrající nechce pocítit naplno svůj strach, tak si najde partnera, o kterém svět uvěří, že je tak dominantní, že hrajícímu nic nedovolí (muž jí pak poskytuje cenné služby svými zákazy, protože tahle hráčka nemusí dělat nic, čeho se podvědomě bojí).

Cíl, prostředky a místo hry „Pišta Hufnágl“:

• Cíl hry: získání sebejistoty („Já bych ráda, ale on mi to nedovolí…“) nebo ospravedlnění („Snažím se, ale on mi brání…“)
• Prostředky: hádky, útoky, výčitky (to je postupem času často jejich jediný společný koníček), nedůtklivé bojovné dialogy, to žena potřebuje, aby si zachovala zdravé nervy (tyhle ženy často vzrušuje, když je někdo omezuje nebo ovládá)
• Místo hry: kdekoli, domorodá vesnice na Nové Guinei i honosná vila v New Yorku

Hru našeho života si často vybíráme už v dětství

Protože tyhle ženy znám, vím, že jsem jim jejich hru sežrala i s navijákem. Bylo mi jich líto, jak to maj s „tím jejich“ těžký, jak nemůžou nic dělat. Jenže hry si prý vybíráme třeba už v dětství a to sami a zcela dobrovolně pro vlastní zisk, potěšení. Takže tyhle ženy si hledaj dominantního samce schválně a s plánem k uskutečnění svý hry a hraní až do konce života. Jakou hru si zvolej, podle toho vypadá jejich vztah, rodina, i okolnosti smrti podle Berneho. Tyhle ženy jdou do spodní koule Sněhuláka, coby „Dítě“ si najdou dominantního chlapa „Rodiče“, aby v něm mohly vyvolávat výčitky svědomí a hádat se s ním a vyčítat mu a pomlouvat ho a to jim naplní jejich životní kalendář. Jenže vztahu moc tahle hra nepomáhá, první prý odejde sexuální život.

Co když jim muž hru překazí?

Pak žena upadne do deprese, zoufalství a marnosti a snaží se všemi prostředky zas vrátit hru do kolejí. Protože když manžel místo „Opovaž se!“ řekne „Posluš si“, strhne manželce masku dosud skrytých úzkostí, protože už nemůže házet vinu na něj, ale jen sama na sebe, a tomu se vždy tou HROU bránila.

Hru přerušují i děti, kdy se pozornost přenese na ratolesti a muž má oddechový čas. Když třeba žena děti bije nebo jinak týrá, muž často přihlíží a nechává to být, protože je rád, že v jejím neúprosném hledáčku není on. Za všechny nezdary teď mohou děti „Jsem tak zaneprázdněná matka, musím jim obětovat celej život..“

Výchova dětí je i o učení se hrám, které hrají dospělí

Už od dětství děti sledují všechny možné hry a řadu si sami vyzkoušejí, ze kterých her získají nejvíc, ty si mnohdy osvojí a vypilují a hrají je pak třeba po zbytek života.

 

Příklad: „Hypochondr“

V knížce Berne popisuje případ rodiny, kde otec znal HRY a uměl je rozpoznat v úplném zárodku. Takže když pak u jedné snídaně jeho syn odešel do postele kvůli bolestem bříška a druhý syn na sebe chtěl upoutat stejnou pozornost a prohlásil, že jeho taky strašně bolí bříško, otec se jen zeptal: “Opravdu chceš hrát hru na hypochondra?“ Syn se zasmál a řekl, že vlastně ne. Kdyby mu to ale rodiče sežrali, protože by třeba sami byli hypochondry trochu, dítě získá potřebnou pozornost a hru „Hypochondr“ proto hraje s radostí dál.

Příklad hry: „Neroď, já jsem krajně nešťastná“

Tuhle Bernemu asi neznámou hru se mnou hrála moje dcera Berta, když jsem měla rodit druhé dítě. Cítila, že se se mnou děje něco velkýho, že ona je v tu chvíli až na druhé koleji, věděla, že se má narodit miminko, a že na ni nemám čas. Ale rozehrála hru  „Neroď, já jsem krajně nešťastná“ a 2x, když už jsem měla porodní stahy, jí bylo tak strašně, tak plakala a svíjela se v nepojmenovatelných bolestech, zlobila, nespala a onemocněla trochu i, že mi ji nikdo nebyl schopen hlídat a nechat mě v klidu porodit. Když se to opakovalo podruhé, volala jsem své porodní asistentce Bětce, že asi neporodím, protože Berta mě potřebuje. Bětka na to, že musím Bertu odklidit, pak porodím. Tak jsem přivolala tchyňku Ivu z Ostravy, a už když jela v Pendolínu, jsem věděla, že můžu konečně rodit, stahy se rozjely naplno a ten den jsem skončila v porodnici a v noci se narodil Jáchym. Teď rodila moje kámoška a její syn fakt onemocněl, celou noc prozvracel, byl nastydlý a tak… Prostě taky slušný hry.

Některý hry jsou čirej masochismus

Některý ženy hrají hru „MASOCHISTKA“. Jako když kamarádkám chlap občas rozbije ústa, ale ony si ho nechaj, jiný jim zahejbaj, ale ony si ho nechaj, další jim na nic nedává prachy a ony platěj byt a jídlo i dovču, ale ony si ho nechaj… Kdysi jsem točila repku s rodinným psychologem Šmolkou a on mi odpověděl na otázku, proč týrané ženy zůstávají v tom svazku, že to bejvaj často masochistky a líbí se jim to. Že facky a hádky jim dávaj pocit, že žijou a že jejich vztah fakt stojí za to.

Příklad: „Špatně jsem se vdala, oženil…“ aneb nechte mi mou blechu v kožichu

Taky znám pár, který si neustále stěžuje na partnera a na něj svaluje vinu za to, že není šťastnej. Ale stále jsou spolu, léta letoucí, i si byli nevěrní, i se rozešli, ale pak se zas sešli, ale zatímco dřív mi to nedávalo smysl, teď tuším, že se bojej, že by se na světě cejtili stejně jako teď, i když by neměli za partnera toho člověka, co teď. Bez tý škodný by se možná cejtili stejně blbě, ale mohli by si za to sami, tak si blešku v kožíšku rači nechaj, protože jim dělá dobrou službu, může za jejich neúspěchy.

Nejdokonalejší forma lidského soužití je důvěrný vztah bez HER

Po vztahu bez HER bažím, toho jsem dosáhla, tedy alespoň v manželství, a usiluju o to i ve vztahu k našim dětem. Tyhle dokonalý vztahy prožívám i s řadou přátel a je to strašně fajn nemuset nic předstírat a nasazovat si masky a podle rozdávat rány, což taky umím a moc dobře. 

Životní a manželské hry

Odborníci naše hry rozdělují podle typu třeba na:

• Životní hry
• Manželské hry
• Společenské hry
• Sexuální hry

Iniciátoři her se obyčejně nazývají Liškou, druhá strana pak Beránkem

1.Životní hry:

• „Alkoholik“ Cíl: kocovina, čili psychologické utrpení. Počet hráčů: Alkoholik Liška a další. Jeho „EGO Dítě“ chce psychicky nařezat od jakéhokoli „EGO Rodiče“, kterému na něm záleží, terapie této hry by se tedy neměla zaměřovat na pití, o které nejde v první řadě, ale na sebemrskačství „Druhý den ráno“.
• „Dlužník“ Cíl: získat co nejvíc za co nejmíň a co nejdýl si to užívat. Oblíbená hra Američanů, kteří žijí na dluh a vymlouvají se „Jó, kdybych neměl ty dluhy…“. Jenže DLUH je jejich smysl života a pak, když ho splatí, nevědí si občas se životem rady. I u nás je hrajeme jako třeba: „Jé, já si zapomněla vybrat a tady zrovínka neberou kartu, nemůžeš to za mě zatáhnout?“
• „Kopejte do mě“ Tipy lidí, kteří mají jako by furt smůlu a i kdyby nosili na límci placku s nápisem „Nekopat“, máte chuť jim jednu vrazit, ale oni svůj vyhazov, nedostatek peněz i přátel přičítají tomu, „Jakou mají v životě pořád smůlu“. Nejhorší by pro ně byla výhra v loterii, to by si hned dali inzerát, seznámili se s nějakým lumpem, co by je o všechno okrad, aby zas byli zpět ve své staré známé hře na Popelku.
• „Počkej, ty darebáku – já ti ukážu!“ Cíl: zadostiučinění. Počet hráčů: 2. Průběh hry: panu Liškovi stačí málo, aby se jako by právem rozlítil na pana Beránka a dostal ho do rohu, Liškovi nezáleží na důvodech, ani na výsledku, rád prostě vítězí nad jinými a drtí je.
• „Vidíš, k čemu jste mě dohnali“ To rádi používají lidé, když mají špatnou náladu, nepovedené životní období, čekají na minipříležitost, aby to někomu dali za vinu. Nejčastěji manželce či dětem. Příklad: Můj táta kdysi odjel z Prahy na Slovensko a tam havaroval, mohla za to máma, protože ho ráno „tak vytočila“… Role Lišky se rády ujímají i ženy úspěšných mužů, nechají je vydělávat a investovat, ale jakmile se něco z toho nepovede, přijdou výčitky, jak je muž neschopný. Terapie je jednoduchá, úkoly a zodpovědnost z Lišky přehodit na Beránka a to by koukal…

2.Manželské hry:

• „Kdyby nebylo tebe“ aneb můj Fišta Hufnágl (popsala jsem již dříve)
• „Frigidní žena“ Cíl: Nemít sex. V téhle hře paní Lišková schválně vyvolá hádku, když by mělo přijít na sex, obviní pak muže, že je jako všichni poživační samci, kterým jde jen o jedno. I celé měsíce spolu nespí, pak žena provokuje a jako by náhodou muže svádí, když to muž na ni zkusí, opět ho odmítne. Řešením je rozvod nebo si zvyknout na vztah bez sexu. Nevěra by taky vedla asi k rozvodu. Dost často si ale tuhle paní Liškovou vybírají muži, jejichž potence je slabá, a tak podvědomě zvolí partnerku, u které to nesexování nebude na ně ale na ni, chtějí skrýt svou slabost.
• „Frigidní muž“ Tady je v roli Lišky muž, ale frigidní muž se najde výjimečně. Pokud se najde, je průběh hry podobný, Liška ztropí „Kravál“, když by náhodou mělo dojít k sexu, rozhádaní lidé spolu přeci nespí.
• „Soud“ Počet hráčů: 3 (obžaloba, soudce a obviněný), jeden z manželů obviní druhého, že tohle a tamto. Obviněný se brání, že ale obžaloba mu udělala tohle a proto udělal tamto. Soudce se je snaží rozsoudit, ale o to v téhle hře nejde. Jde o soud samotný ne o rozsudek a nápravu. Léčba: Zákaz používat třetí (gramatickou) osobu a manželé si musejí povídat bez diváků a soudců. Klasickou hru na soud často hrají sourozenci a rodič „Mami, on mi vzal pero.“ Sourozenec ale odvětí: „Jenže on mi vzal mou propisku před tím…“
• „Otrokyně“ aneb „Bože, to jsem zas utahaná“ Tohle je hra matek, které jsou zároveň uklízečkami, ošetřovatelkami, milenkami, matkami a mají řadu dalších rolí a všechny je chtějí hrát dokonale. Vyhnout se tomu lze tak, že si žena najde i radosti v životě s rodinou, naplní ji láska k dětem a manželovi a nebude tolik řešit úklid či pořádat opulentní dýchánky pro kamarády. Ale typická žena otrokyně na sebe vezme všechno a žádá ještě víc a navíc si schválně vybere kritického manžela, pod jehož ostřížím zrakem nebude nikdy dost dobrá, kdyby se přetrhla. Jenže žena „Otrokyně“ a její EGODítě je uspokojeno, když trpí pod vládou přísného EGORodiče. Pomoc je jednoduchá, ať tato žena přestane hrát víc rolí najednou a věnuje se vždy jen jedné. Co ji unavuje, ať nedělá, a snaží se najít radosti, kde to jde.

Příklad:

Já… Tuhle hru jsem tedy slušně jela, ale nevyhovovalo mi to a nepřinášelo mi to ten pravý zisk. Nejrači jsem šťastná a nejvíc jsem na sebe pyšná, když jsem šťastná ve chvíli, kdy dosáhnu toho, po čem jsem toužila. Což děti a rodina byly. Jenže pak mě to nějak semlelo. Ale dostala jsem se ze hry „OTROKYNĚ“ a to i díky muži, který žádnou otrokyni doma nechtěl a vždy mi říkal, ať se nehoním, že nemusí mít teplou večeři a naklizeno, že nemám pro všechny dělat všechno a mám si taky užívat. Takže díky, Martine.

• „Vidíš, jak se obětuji“ Příkladem této HRY je třeba muž, který má žaludeční vředy a buď to řekne rodině a čeká obdiv za to, jak se obětuje, nebo hůř to rodině neřekne a čeká, až se zhroutí v práci, aby rodina viděla ještě silněji, jak moc se obětuje, nebo nejhůř ho jednou manželka najde v koupelně mrtvého, protože kromě vředů mu našli i rakovinu, ale tak se obětoval, že to nikomu ani neřekl.
• „Drahoušek“ Cíl: Aby partner řekl ve společnosti o mých nedostatcích, a tím pádem to na sebe nebudu muset napráskat já… No a ke každé větě se přidává jedovatý „Drahoušek“. Obrana: „Neříkej mi drahoušku, když mě před někým pomlouváš.“ Nebo udělejte to samé partnerovi a přidejte „Drahouška“ nakonec. Existuje i „Tichý Drahoušek“, kdy se to slovo nevysloví, ale jako by ho všichni slyšeli. Měkčí formou Drahouška je Miláček.

Společenské a sexuální hry

Dívám se teď na svět hodně jinak a díky Berneho knížce už nelituju. Nelituju řadu přátel a lidí, co znám, o kterých jsem si dřív myslela, že mají těžký život, teď vidím, že si sami zvolili tuhle hru, a že bych jim spíš měla pogratulovat, jak skvělí jsou „Morousové“, „Hráčky s punčochou“, „Dlužníci“, „Nemohl byste – Ano, aleové“, „Otrokyně“ a další. Gratuluju všem, kdo vyhrává. Ale já bojuju o nezávislost a život bez her. Snažím se žít teď a tady a hlavně s manželem a dětmi se snažím nehrát žádné hry kromě člobrda, na schovku  a stavění domečků s dek a polštářů.

Po životních a manželských hrách jsou ty společenské třetí v pořadí.

3.Společenské hry

• „To je hrozné, viďte?“ nebo také „Dneska“

Tuhle hru rády hrají zejména ženy, jsou to takové ty negativky, co vše kritizují a rady užívají fráze jako „To víte, dneska se nedá nikomu věřit, dneska ti mladí jsou strašně rozmazlení, dneska by děti jen seděly u počítače, dneska už ty vztahy nejsou, co bejvaly…“ Mají rády posluchače, nesnášejí, když je někdo s těma kecama pošle někam.

Jednou specifickou obdobou této hry je i „Otevřená rána“, při níž hráčky probírají těžké porody, hemeroidy, otevřené zlomeniny, vyjadřují se při tom, jako by vystudovaly medinu a čím hustější detaily a zvedající se žaludky kolem, tím jsou spokojenější. Když se podobným samodoktorek sejde víc, začne veliká soutěž, kdo bude nechutnější. Těch znám několik a snažím se jim vyhýbat, jejich strupy, plíseň nevímkde ani natržený tračník jejich psa mě nezajímá.

• „Kazisvět“

ROLE: Kazisvět a Ťulpas (jeho oběť).

Kazisvět schválně třeba na návštěvě u Ťulpase něco vylije, rozbije, Ťulpas si myslí, že vyhraje, když se nebude rozčilovat, ale Kazisvět vyhraje právě v tu chvíli, kdy mu Ťulpas odpustí a ve své kazisvětské hře pokračuje tedy bez skrupulí dál.

CÍL HRY: vynutit si odpouštění.

• „Vrták“

Zde Liška získává body na úkor pokořených Beránků, které společenský sejme a udělá z nich vrtáky větami jako „Nemá v bance ani vindru“, „Je impotentní“ nebo hůř třeba i „Není stoprocentní Árijec“. Liška to většinou dělá proto, že trpí nejistotou a tím, že někoho sejme, jistotu nabývá.

• „Nemohl byste – Ano, ale“

Tuhle hru může hrát libovolný počet hráčů, první začne s nějakým problémem, ostatní mu navrhují tunu řešení, 1.hráč ale na vše odpoví: „To by jistě šlo, ale ….“ I tuhle hru mají rády hlavně ženy, pomlouvají manžely, ale řešení od nikoho nechtějí. Liška vyhrává ve chvíli, kdy nastane ticho, a spoluhráči vzdají snahu Lišce pomoci. Liška vyhrála, protože všem dokázala, jak jsou neschopní. Jak se téhle hře bránit? Spustí-li někdo „Nevíte, co mám dělat s tím a tím?…“, odpovězte: „To je opravdu těžké, co s tím chcete dělat vy sama?“ No a když pokračuje „Už jsem vyzkoušel to a to a nic nezabralo“, pak odvěťte „To je tedy smůla“.

CÍL HRY: získání sebejistoty.

HRÁČI: bezradný tvor a poradci.

4.Sexuální hry

-ve většině sexuálních her je iniciátorem žena

• „Ať si to spolu rozdají“

Žena proti sobě postaví dva muže, ať se o ni rvou, že jako bude patřit vítězi. Často ale uteče s někým třetím.

• „Perverze“

Když je v někom rozvrácené „EGOdítě“, může se utíkat k fetišismu, masochismu, sadismu, jde jen o to, jak dalece tu hru kočíruje, aby se to nezvrhlo k ještě nebezpečnějším hrám. Vymlouvá se na to, že si prostě nemůže pomoct, když je sexuálně tak náruživej…

• „Hra s ohněm“

I tuhle hru hrají převážně ženy. Má 3 stupně.

1.je jen nevinný flirt, kdy ani jedna strana nezajde příliš daleko. Žena muže svádí, on s ní taky jen tak koketuje a to je všechno.

2.stupeň je, když muž po ženě vyjede a ona ho pošle někam, beze slova odkráčí nebo ho dokonce shodí před veřejností s tím, že ji obtěžuje.

3.stupeň končí i u soudu, to se žena nechá svádět, pak se s mužem i vyspí, ale po aktu z něj udělá násilníka a tvrdí, že to nechtěla.

ÚČEL HRY: žena Liška se chce vyhýbat intimním sexuálním vztahům, a tak je ničí.

• „Hra s punčochou“

To je hra typu „Hra s ohněm“, jde o hysterický exhibicionismu, při kterém žena chce lascivně dráždit opačné pohlaví a krkat stejné pohlaví. Třeba jako když ve společnosti nevhodně vyhodí nohu na židli a ukazuje všem, že má na punčoše zase oko… To je pech… Nebo prsatice, které si vyzývavě sednou s rukama za hlavou, a vyprávěj o velikosti svého bujného poprsí. Tyto ženy nesnášejí, když je chytřejší ženy kolem zastíní a jejich chování si nevšímají. V tom případě si Lišková sbalí kufry a mizí o dům dál.

5.Neškodné hry

-ty do ordinací nedorazej, takže o těch se odborníci jen mohou domnívat, třeba jejich počet může být nekonečný

• „Kavalír“

Tuhle hru většinou hrají muži, kteří se vymanili ze sexuálního tlaku, většinou jsou to starší kusy, co už se s mířili s monogamií či celibátem. Jsou dokonalými obdivovateli žen a stačí jim za to jen ženino uznání. Nejde jim o to sbalit ženskou, ale uspokojit ji, potěšit a slyšet, že za to jsou vděčny jemu.

CÍL: Vzájemný obdiv.

ROLE: Básník, Vděčná inspirace.

Význam her:

• hry se přenášejí z generace na generaci (dopředu i dozadu , můžeme vidět stejné stopy her), proto je těžké změnit rodinnou hru, když se hraje už 100 let, to teď zkouším já, když nechci vychovávat děti autoritativně, ale s respektem. Schytávám od rodiny hlášky typu: „Dceru rozmazluješ a lezeš jí do prdele, někdy je potřeba na ni zařvat“. Pak se mi třeba stalo, že jsem přijela od našich a tak jsem zas byla přikrmená jejich agresivní výchovou, že jsem dva večery po sobě dceru zbila, za což se stydím a dodnes to žehlím a pomalu získávám její důvěru zpět…
• výchova dětí je vlastně jen to, jak je učíme, které hry mají hrát (např. dítě kouká na ptáčka v krmítku a užívá si to, rodič hned doplní, jaký je to druha a odkud přiletěl a už to dítěti kazí informacema a říká, nestačí, když si užíváš koukání na ptáčka, musíš o něm i něco vědět)
• hry jsou pojítkem mezi zábavou a důvernými vztahy
• lidé si vybírají za přátele, společníky i partnery ty, kteří hrají stejné typy her, kdo je někdo v určité společenské vrstvě, jinde je k smíchu (aristokrat X gang, student X dělník)
• změníte-li hru, spoluhráči vás vyobcují, ale jinde zas bude volné místo, prostě lidi chtějí hrát s podobnými hráči, protože s nimi mají pocit, že jejich hra je správná, a že jsou dobří, když přeci takhle žijí i ti další kamarádi
• nejtvrdší hry hrají „Sobci“ a „Morousové“ (ti se zlobí na jednoho či oba rodiče a na ně svalují vinu za svou celoživotní špatnou náladu)

NEZÁVISLOST:

-chcete-li být nezávislí na hrách a žít opravdově, musíte uvolnit nebo obnovit 3 své schopnosti:

• A.poznání (když je člověk schopen vidět hrnek kávy a slyšet zpěv ptáků a nemyslet na to, co nestihl a na to, co bude muset vyřídit, na svoje nezdary)

Největší umění života je žít tady a teď a vnímat svět kolem nás naplno, nežít v minulosti ani v budoucnosti.

• B.spontánnost
• C.důvěrnost