Za éry mých rodičů se vychovávalo mocensky, stačila facka a tím konverzace hasla. Dnes chceme všechno umět líp a líp komunikovat je základ. Nejen při výchově. Tuhle metodu jsem asi rok vstřebávala. Musela jsem ale přeinstalovat myšlení a způsob mluvení. Pochopit, že špatná forma slov zavře bránu komunikace a obsah se k druhému člověku už nedostane. Je jedno, zda je to dítě či dospělý. 

S metodou Respektovat a být respektován jsem se seznámila na několikaměsíčním kurzu, který jsem dostala k narozkám od manžela. Ví, že jsem dříč, že nasávám informace jako houba, a když jsem si nevěděla rady s dcerou a bylo doma moc křiku a slz, vymyslel tuhle skvělou věc. Nevím, zda vám moje poznámky vysvětlí vše, je to cesta a po té musíte jít sami, ale když se do toho pustíte, třeba vám tenhle článek pomůže jít rychleji k cíli. 

Na děti by se měly dávat návody

Zjistila jsem, v jaký době temna žijeme jako rodiče, i když si myslíme, že vše děláme dobře nebo se snažíme být co nejlepší. Ale stejně jako se člověk sám nenaučí na piano, i dobře mluvit s dítětem, aby vám naslouchalo a rozumělo tomu, nejde bez pomoci. Změnu ocení v první řadě dítě, pak manžel, že už mu nevyčítáte, nerozkazujete a neútočíte slovy.

Ale znám i lidi, co to vzdali, protože je to těžká cesta, znám lidi, kteří to hned zavrhli, protože „mají přeci 10 let praxe s vlastními dětmi a tohle nepotřebujou“ nebo „selský rozum nám řekne, co je dobře a co ne“… Takže je na každým, co dělá a jak se vzdělává, já osobně si pořizuju návody na pračky, myčky, luxy i děti. Nemyslím si, že je mezi tím nějaký rozdíl. Naopak, na děti by měl bejt návod a sakra dlouhej. 

Kniha vs kurzu?

Nejdřív jsem si v červenci 2012 koupila tuhle knížku Respektovat a být respektován od psychologů Pavla Kopřivy, Jany Nováčkové, Dobromily Nevolové a Taťjany Kopřivové. Kniha dobrá, ale v kurzu mi to teda mnohem líp nalejvali do hlavy a mohla jsem se na cokoli zeptat. 

Hranice jsou nutné aneb partnerský versus mocenský přístup ve výchově a vztazích

• podstata autoritativní výchovy je nerovnost (fyzická převaha, snižování hodnoty dítěte, rozhodovací práva pouze v našich rukách, podceňování dětských názorů, nezájem o jeho prožívání)

Nelze vychovávat autoritativně a pak očekávat, že se děti budou chovat demokraticky

• když děti nemají jasné, pevné hranice, ztrácejí pocit bezpečí. Když hranice jednou platí a podruhé ne, vyvolává to v nich pocit nejistoty a úzkosti a odpovědí na to může být i agresivní chování
• máme vytvářet hranice nikoli pro děti, ale s dětmi, jde o to, jakým způsobem se ty hranice vytvoří, jde to buď mocensky nebo s respektem
• nedělat dítěti nic, co bychom nechtěli, aby děti dělaly nám
• děti nejsou jiný živočišný druh než dospělí, znáte rozumný důvod, proč se k dětem chovat jinak než k dospělým?

   Musíme věřit dítěti, že dělá to nej vzhledem ke svému věku a zkušenostem

• úmysly a skutečné dopady se mohou lišit, i ti, kteří se snaží být dobrým rodičem, to mohou dělat špatně
• chceme-li dítě naučit respektu, musíme se k němu s respektem chovat

RESPEKT=vážit si někoho

RESPEKT=mít ohled na potřeby druhého, jeho individualitu, na jeho lidskou důstojnost (respektovat můžu i prezidenta či mluvčího hradu, i když jimi opovrhuji)

Důsledkem výchovy založené na uplatňování moci bývá vzdor nebo poslušnost (oboje je špatně), protože poslušnost vůči dobrému i špatnému je stejná, pak se divíte, že váš poslušný syn je v partě zlodějů, ale on jen zas poslouchá autoritu, jako tomu byl zvyklý od dětství, neví, že může mít vlastní názor, nikdo ho to nenaučil, jen partnerský model vede k zodpovědnosti, která je protikladem poslušnosti

• mocensky se chová i ten, kdo užívá pochvaly, rady, pokyny a odměny 
• partnerský vztah sděluje: tuto věc je potřeba dělat tak a tak z těchto a těchto důvodů a očekávám, že uděláš, co je správné, a ne proto, že to říkám já
• jen partnerský přístup učí zodpovědnosti (řídit se morálními hodnotami, svědomým a pravidly, i když nás nikdo nekontroluje)

Jak blbě a neúčinně mluvit na dítě, způsob 1. – 6.

MLUVÍME, mluvíme, ale nějak to nefunguje – neefektivní způsoby komunikace

•  všechny podněty, informace a signály lidský mozek všeho věku rozlišuje nejprve podle toho, zda jsou pro nás ohrožující nebo bezpečné, takže když mozek vyhodnotí něco jako nebezpečí, už nevnímá obsah, jen blbou formu sdělení, protože v ohrožení reagujeme emocionálně ne racionálně

Dítě se často brání spíš proti formě než proti obsahu

• když mozek vyhodnotí situaci jako bezpečnou, nastupuje 2.kritérium a to je smysluplnost toho, co po nás ostatní chtějí (když to řekneme sice v klidu, ale třeba složitě, dítě to nepochopí a zas na nás kašle)
• naše požadavky musejí být smysluplné a oprávněné a to je velkým rodičovským úkolem věci říkat a chtít po dítěti tak, aby tomu rozumělo  a bralo to jako pochopitelné, že to po něm chceme
• sebelepší myšlenky jsou na prd, když se sdělují ohrožujícím nebo složitým způsobem

Dětem vadí stejné chování jako nám, ale neumí se účinně bránit, řeší to křikem, pláčem, vzdorem, odmlouváním…., když se dítě chová blbě, je to často proto, že se cítí blbě

• je tu riziko, že dítě přijme jako fakt, že o všem rozhodují dospělí a ony jsou nekompetentní
• prý dobrá knížka „Jak mluvit, aby děti naslouchaly, jak naslouchat, aby děti mluvily“

15 způsobů, jak blbě mluvit na dítě 

1. výčitky, obviňování (ty zase, pořád, vždycky,..)
2. moralizování (uvědom si…)
3. kritika (děláš to blbě)
4. citové vydírání (co mi to děláš?)
5. .zákazy (to nedělej!)
6. negativní proroctví (z tebe bude popelář)
7. nálepkování (je to ňouma)
8. pokyny (udělej)
9. příkazy (okamžitě udělej!)
10. vyhrožování (zkus to a vezme si tě čert)
11. křik
12. dávání za vzor (jó, Kubíček…)
13. řečnické otázky (chceš skončit jako?)
14. urážky (jsi debil)
15. ironie (ty jsi génius…)

 

1.výčitky, obviňování (ty zase, pořád, vždycky,..)

-dítě se cítí blbě a už nevnímá obsah sdělení, takže nemůže poslechnout

 

2.moralizování (uvědom si…)

-to není výchova, ale mluvení na dítě, ne s ním

 

3.kritika (děláš to blbě)

Kritikou nikoho nenaučím, jak věci zlepšit, ale pozitivním popisem či informací jo

-NE: “Ty zas jako blbá běháš do silnice a chceš se nechat přejet“

-ANO: „Bertičko pojď u kočárku a drž se, jdeme přes silnici, jedou auta.“

 

4.citové vydírání (co mi to děláš?)

-„Já se zblázním, Berta furt toho bráchu budí!“

-svědomí se v dítěti musí vzbudit samo zevnitř, nemůžu mu ho vnutit zvenku

 

5.zákazy (to nedělej!)

„Nebuď furt toho bráchu“, „Nekřič pořád“, „Nesahej na kamna, spálíš se!“, „Nelítej po schodech, zlomíš si nohu“, „Neolizujte to zábradlí, mrzne“

Reakce je: vzbudí bráchu, křičí, sahá na kamna, lítá po schodech, olizuje zábradlí. Proč?

• a.předškolní děti si neumí představit „nesahání“, „nelítání“ a slyší „sahej“, „lítej“ , „buď“ (takže na nebezpečí je lepší neupozorňovat, protože pak hned do něj jdou…)

• b.nebo to slyší jako výzvu, aby předvedly, jak jsou zdatné

• c.nebo poslechnout všechny zákazy, ale pak se všeho bojí a jsou to střeva nešikovný, který nic nevyzkoušej

Jak to říct správně?

„Na schodech děti občas spadnou a pak je to bolí, nechoď sama po schodech, nebo si jako oni rozbiješ hubu“

MÝTUS: Když řeknem dětem či dospělým, co nemají dělat, logicky si myslíme, že budou vědět, co dělat mají. Jenže informace mají být v pozitivní formě „Drže se na straně, když jdeš po schodech“

6.negativní proroctví (z tebe bude popelář)

• pak to dopadne jako v písničce Kašpárka v rohlíku, kde matka vyhrožuje děcku, že když se bude blbě učit, skončí jako strejda Jára, co jezdí s popelářema, tak dítě se špatně učí a nosí špatný známky, protože přeci: „Strejda Jára, ten se má, jezdí s popelářema“
• když prorokujeme třeba „Když ti pořád takhle nepude matika, skončíš maximálně na učňáku, nikdy nic pořádně nevystuduješ a budeš budižkničemu“, tak si dítě řekne: „Jsem budižkničemu? Tak teda jo, to už nemá cenu se snažit…“

Dítě se vidí tak, jak o něm dospělí mluví.

„Ty nás s tou matikou utrápíš a nikdy z tebe nic nebude“, tím spíš se dítě učit nebude a uvidí to jako zásadní problém.

Jak to říct správně?

„Přijímačky jsou těžké. Ale když se budeš hodně učit, povede se ti to“ nebo Já-Výrok: „Vadí mi, že se málo učíš, protože se bojím, že se nedostaneš na gympl, kam chceš, a budeš smutnej.“

Čemu se věnuje pozornost, to se rozrůstá (naštěstí to platí pro dobré i zlé)

 

7.nálepkování (je to ňouma)

„Ona je hodně tvrdohlavá, je těžké donutit ji poslouchat“

„Je to škodná“ (jsem si myslela, že jsem vtipná a tuhle nálepku jsem jí taky dala já, protože kde co zničila a tak, ještě jsem si libovala, jak trefnou přezdívku jsem jí vymyslela)

„To je náš Picaso“ (jak pomalovala zdi u našich, sama jsem jí tuhle nálepku dala a už to naše neodnaučím a říkají to i před ní…)

Dítě si o sobě vytváří obraz hodně podle toho, co o něm dospělí říkají

-nálepky mívají často zdroj ve vrozených vlastnostech dítěte (pomalejší tempo, horší koordinace pohybu) i odborník se může splést a říct: je hyperaktivní

-když škola, rodiče nálepkují negativně „je to lenoch, je nešika, nemá talent na sporty…“ škodí, když se zabývají jen tím blbým, brzdí to rozvoj toho dobrýho

-negativní nálepky vzbuzují vzdor, agresivitu

-zbavit se negativní nálepky je pro dítě těžké, protože jeho snahu často nikdo neocení nebo ji shodí „Tak to je zázrak, náš génius jednou spočítal tu rovnici…“

-i pozitivní nálepky jsou špatné: „To je taková poslušná holčička“, pak se holka bojí bejt někdy neposlušná, aby je nezklamala

Jak to dělat dobře?

Lepší je oceňování konkrétních úspěchů než vypichování neúspěchů

8.pokyny (udělej)

Jak to udělat dobře?

Je lepší dát informaci místo pokynů, v důsledku se pak člověk namluví míň, protože pokyny se musí pořád opakovat „Ukliď hračky“. Lepší je „Je dobré uklízet hračky, když si s nimi dohraješ, tak tu budeš mít pořádek neustále“

9.příkazy (okamžitě udělej!)

-příkazy už vůbec nedávají odpověď „proč“ máme něco udělat a brání našemu přirozenému rozvoji a učení se tomu, jak o sobě sami rozhodovat

Výchova by neměla připomínat výjimečný stav

-rozkaz „zastav“, když jede dítě na kole do silnice, kde ho přejede auto, má logiku, tam není čas vysvětlovat, proč, když se rozkazy užívají zřídka, dítě spíš poslechne

Jak to udělat dobře?

-místo příkazů můžeme dítěti nabídnout „Uklidíš nejdřív duplo nebo ty skládačky“

10.vyhrožování (zkus to a vezme si tě čert)

-vyvolává v dětech strach a to není dobrý důvod, proč má dítě něco dělat (jako paní v tramvaji, která svého ukřičeného vnoučka varovala, že „Jestli nepřestaneš křičet, přiletí vrána a vyklove ti jazyk“, to jsme se báli i my s Martinem)

-dítě nepochopí, že nemá křičet, protože to ruší lidi kolem, ale buď poslechne

a.protože to babička rozkázala

b.bojí se té vrány

c.nebo neposlechne a vzdoruje a řve dál

-když si dítě uvědomí, že vyhrožování je plané a že se obvykle nic nestane, vrána nepřiletí a nevyklove mu jazyk, maminka se nezblázní z bordelu doma, učitelku neodvezou do Bohnic, dítě zlobí dál

Jak to udělat dobře?

Nevyhrožovat a když už, tak vyplnit výhrůžky (ne ty s vránou, ale třeba“Neser nebo nebude večerda“, pak se večerníček vážně nesmí pouštět)

-s výhrůžkama pozor „Neser nebo celý prázdniny neuvidíš večerníček“ jsou nebezpečný, protože pak každej večer budete před sedmou poslouchat brekot a budete litovat, čím jste vyhrožovali

Chlapečkovi v tramvaji by to chtělo prostě popravdě říct „hrozně křičíš a rušíš lidi, co tu s náma jedou“ nebo „Už se fakt zlobím, strašně křičíš a ruší to lidi kolem, tak přestaň, prosím, Honzíku“

11.křik

Křik bývá často jako doplněk hrozeb a příkazů, reakce na něj je nejčastěji zas jen křik, házení věci a podobně

-ječela jsem na Bertu „dostaneš na prdel“ a ona na mě ječela „já se tě nebojím, nebojím, nebojím“ nebo ještě líp, když zlobila, křičela dopředu „Dostanu na prdel, dostanu na prdel“

-od té doby, co čtu tuhle knížku, už to neříká a nedostává

12.dávání za vzor (jó, Kubíček…)

Příklad z vlastního života: “A už je taky jako prase“

-když jsem byla malá a jela jsem s našima autobusem z Branického nádraží někam, tak na zastávce byl chlapeček celý v bílém a  byl čistý jako pravda boží, já špinavá jako prase jako obvykle, bylo po dešti, všude kolem louže a naši mi na něj ukázali „Vidíš toho chlapečka, je celý v bílém a přitom je čistý.“ Tak jsem situaci vyrovnala ve svůj prospěch a strčila chlapečka v bílém do největší louže, co tam byla, „a už je taky špinavej jako prase“

-dítě slyší „jsi špindíra, ne jako tamten chlapeček“

-chudáci i ti, co jsou dávání za vzor, dítě si netroufne na dospěláka, který ho svými výroky vlastně uráží, tak jde po tom, kdo je mu dáván za vzor

-děti dávané za vzor často změní své chování k horšímu, aby se udržely dobré vztahy se spolužáky

V rodinách, kde dochází ke srovnávání sourozenců, jim to často může narušit vztahy na celý život

13.řečnické otázky (chceš skončit jako?)

„Si normální?“

„Můžeš přestat výt? Vzbudíš bráchu“

-vyznačují se tím, že jen zabolí, vyvolají pocit bezmoci a vzteku, ale nedá se na ně odpovědět, když někdo vzpupně odpoví, akorát rodiče ještě víc nakrkne

Jak to udělat správně:

-použít pozitivní sdělení s infem (ty krásně zpíváš, i když lepší je zpívat jinde, než kde spí bráška)

-sdělit svá očekávání a pocity „Jsem unavená a začíná mě bolet hlava a bolí mě víc, když zpíváš. Můžeš přestat?“ Na to mi Berta řekne „Tak já budu zpívat moc opatrně a pomalu:)“

14.urážky (jsi debil)

„Jsi kůže líná“, „To tě doma pěkně vychovali“

-i dospělým dá zabrat nereagovat agresí na urážky, děti ale jiné prostředky nemají, jak se bránit „Ty jsi tlustá“ reakce: „Ty jsi tlustoprdka a ještě jsi blbá“ a ještě přiletí třeba facka

-dospělí uměj urážky říct i rádoby mile, ale stejně to zabolí, i my tak Bertě říkali, když jsme byli v Hodko, kde pomalovala zdi, „Ty jsi náš Picaso, viď?“

15.ironie (ty jsi génius…)

-„Já nevěděla Bertičko, že jsi vlk, proto tak vyješ?“

-ironie je zákeřnější  forma urážky skrytá za humorem

Děti do 10 let ironii nerozumí (místo „Ty jsi náš slavík“ starší dítě slyší „Neumíš zpívat“ ale mladší slyší prostě jen „Ty jsi náš slavík“ a nechápe, co to znamená a proč se u toho máma tváří tak kysele)

-ironické chování autorit jako jsou učitelé vybízí k šikaně (já si z tohohle kluka dělám srandu, vy můžete taky, a koho můžeme urážet, ten může dostat i přes hubu)

Jak to udělat správně:

-použít humor, který nezraňuje, nebo Já-výrok: “Když tě přebaluju, taky se mi to nelíbí, ale musím to dělat, tak to zkus taky vydržet“

 

Voda, bláto, skákání, bouchání: to vše jsou tzv „vývojové úkoly“ a dítě je bytostně potřebuje splnit

Vývojové úkoly dělají děti urputně i přes tresty a zákazy, měly by to moci dělat v přijatelných podmínkách a mezích. Vývojové úkoly by se mohly jmenovat třeba: „bláto“ nebo „voda“. Děti ve městě mají nevhodné prostředí pro plnění vývojových úkolů. Jedna školka má blátoviště. Kdo si prý v dětství nepohrál dost s blátem, v dospělosti si to kompenzuje kurzy keramiky (haha, ve svých snech mám zapsán kurz keramiky, takže tohle mě dosti pobavilo:)

Pro svůj zdravý vývoj si děti potřebují vyzkoušet spoustu činností. Dělají je spontánně a pokud jsou podmínky života přirozené, samy nacházejí ve svém okolí dost podnětů a předmětů. Učí se vlastnostem věcí, chápou váhu, míry, objem, gravitaci… Pokud není prostředí vhodné, musíme ho přizpůsobit, aby si dítě neublížilo.

Pro předškolní věk jsou vývojové úkoly třeba: běhání, bouchání, cupování, dupání, házení, houpání, hrabání, chození po schodech, klepání, krájení, mačkání, míchání, nošení věcí i přes překážky, otevírání a zavírání, voda, rozbíjení, skákání, bláto, písek, stříhání, házení,…

• kniha Rebeky Wildové „Svoboda a hranice, láska a respekt“ str.69-70 radí, jak na vývojové úkoly
• na každý vývojový úkol přidělit dítěti něco, co může mačkat, trhat, stříhat, házet s tím, pak můžeme vyžadovat oprávněně, aby netrhalo, nemačkalo, nestříhalo naše věci, ale když nemá některý vývojový úkol, kde jak v klidu dělat, dělá ho kdekoli, protože to prostě dělat bytostně potřebuje

Úkoly rodičů při výchově

• A.podporovat SOCIALIZACI (vymezování hranic)
• B.budovat SEBEÚCTU (kdo si váží sám sebe, nebude dělat věci, kterými by klesl ve vlastních očích)
• C.umožnit plnění VÝVOJOVÝCH ÚKOLů (přijetí lásky, hygiena, voda, bláto, stříhání, skákání, …), děti i překračují hranice, když tomu rodič nerozumí, říká, že dítě zlobí

 

Co máme právo po dítěti chtít a jak to říct (1.POPIS)

Jak sdělovat OPRÁVNĚNÉ POŽADAVKY (hygienické návyky, učení se do školy, neubližování…)

• někteří používají zcela přirozeně efektivní komunikační dovednosti, protože měli kliku a poznali je v dětství
• ty dovednosti jsou použitelné s dětmi i dospělými
• protipól OP je žádost o laskavost (té dítě nemusí vyhovět)
• když blbě formuluji OP, může to znít jako žádost, laskavost (od manžela, dětí)

„POMOZTE MI“ vypustit ze slovníku kolem provozu domácnosti!!!!!!!!

„Prosím tě, pomoz mi umýt nádobí“

„Dyť jsem ti ho umyl už minulej tejden…“

nebo „Umyl jsem ti už dítě“

7 způsobů, jak správně mluvit s dítětem, když po něm něco oprávněně chceme

1. POPIS + přizvat druhého na řešení „Nádobí není umyté, co s tím uděláme?“ místo „Tys to zas neumyl, to se poseru…“
2. INFORMACE (ne 2.os.) „V botách doma nechodíme, aby tu nebyla špína“ místo „Zuj si boty, nebo tě praštim!“
3. JEDNO SLOVO + oslovení „Berto, boty!“
4. dát na VÝBĚR „Chceš jet na kole nebo půjdeš rači pěšky?“ místo „Už se vobuj, nebaví mě to opakovat“
5. VYJÁDŘIT svá přání, očekávání, pocity „Očekávám, že lidem, kteří spolu bydlí, bude na druhých záležet“
6. JÁ-VÝROK „Já jsem tak rozčílená už, že raději půjdu pryč.“ místo „Neser mě už prevíte, já se z tebe zblázním dneska…“
7. POZITIVNÍ SOUVISLOSTI  „Minulý týden jsi se učila ráda, čím to je?“ místo „Učení s tebou nesnáším, furt nadáváš.“

1.POPIS konstatování (Vidím, slyším, cítím, že…) + přizvat druhého na řešení

Popisem říkám, že nechci bojovat

TAK NE:„To je zázrak ty jsi vyluxovala…“ TAK ANO „Vidím, že je vyluxováno.“

„Na ten bordel v tvým pokojíku už se nedá koukat.“ TAK ANO „Vidím, že ještě nejsou uklizené hračky“

„Nehádejte se, nebo dostanete na zadek“ TAK ANO „Slyším, že se hádáte.“

-říkáme tím, že jsme si něčeho všimli, něco pozorujeme a sdělujeme to druhým, buď něco je nebo není v pořádku, když není, naznačujeme tím, že očekáváme nápravu

Podstatou popisu je, že se zaměřuje na to, CO se stalo, ne na toho, KDO to udělal

-nehodnotíme, kdo jaký je, ale co je nebo není v pořádku, takže nenasíráme

-popisem se problém nevyřeší, ale nastartujeme tím takový druh komunikace, který není boj a může dobře dopadnout

Popsat úspěchy motivuje více než poukazovat na neúspěchy

-dětství je z hlediska učení nejintenzivnější období. Jsou tu pokroky a pády zpět, špatně je zvedat varovně prst při pádech. Místo vyčítání při pádech je dobré připomenout, co už dítě umí a co se v minulosti naučilo. Když to zrovna nejde, můžeme se ptát, čím to bylo, že to dřív šlo a teď ne.

„Vzpomínám si, že když jsi posledně plakala kvůli nočníku, nakonec jsi to zvládla skvěle. Myslíš, že by to dneska taky šlo?“

Popis pomáhá dítěti vidět souvislosti, něco, co by si v tu chvíli jinak neuvědomilo, popisovat můžeme problémy i úspěchy

TAK NE:

„Nesahej tam, shodíš to!“ TAK ANO „Vidím, že si chceš podat skleničku, ale je moc vysoko.“

„Drž se mě za ruku, spadneš“ TAK ANO „Chápu, že bys chtěla jít sama, ale schody jsou moc prudké.“

-často pomůže jen změnit stavbu věty tak, že podmětem už nebude dítě, ale věci, úkoly

Můžeme popsat i to, co se opakuje, ale musíme to popisovat co nejpravdivěji (přehánění a zobecňování vede k tomu, že se druhý brání a už nevnímá náš oprávněný požadavek)

TAK NE:

„Zas jdeš pozdě!“ TAK ANO „Tento týden jsi 2x přišel pozdě. V pondělí a dnes.“

„Se z toho tvýho věčnýho jekotu zblázním“ TAK ANO „Jak nahlas zpíváš dnes už potřetí, začíná mě bolet hlava“

Popis dává více prostoru než otázky

„Zdá se, že jdeš z té hospody docela zvesela…“ (Namísto: “Tak kolik jsi toho vypil, kdo tam byl a co říkal?“)

„Slyším, že na brášku křičíš“ (Namísto: “Proč na něj ječíš? Co ti udělal?“)

Popis + Co s tím uděláme? = jedna ze základních komunikačních strategií

„Autobus už odjel, tak co s tím uděláme?“

„Vidím, že ještě není uklizeno, co s tím uděláme?“

„Bráška má hlad a chtěl by jíst první, co si o tom myslíš?“

„Ty chceš jít pěšky, já jet autem, jak to vyřešíme?“

 

Co máme právo po dítěti chtít a jak to říct (2. INFORMACE, 3. JEDNO SLOVO)

Jak správně sdělovat oprávněné požadavky (hygienické návyky, učení se do školy, neubližovat…)

• 1.POPIS + přizvat druhého na řešení
• 2.INFORMACE (ne 2.os.)
• 3.JEDNO SLOVO + oslovení
• 4.VÝBĚR
• 5.VYJÁDŘIT svá přání, očekávání, pocity
• 6. JÁ-VÝROK
• 7.POZITIVNÍ SOUVISLOSTI

2.poskytnout INFORMACE, sdělení (Je dobré…, Je potřeba…, Tohle děláme tak a tak…, Pomůže, když…, Když…, tak…)

-informace jsou zprávy o tom, proč, jak a kdy se něco dělá a jaké jsou důsledky jistého chování či činností, pomáhá to porozumět řádu a zákonitostem, podle nichž se řídí svět a lidé a věci v něm

Informace stejně jako popis nehodnotí člověka, ale popisuje situaci (a tím nenasírá)

-zatímco u pokynů a rozkazů očekávám, že nás druhý poslechne, u informací ho vychováváme v dobrém slova smyslu a necháváme na něm, zda info využije či nikoli (informace rozvíjejí zodpovědnost), věci se nemají dělat proto, že to někdo řekl, ale protože mají své zákonitosti

-jestliže něco platí obecně a pro všechny, má to větší váhu a je větší šance, že se tím i dítě bude řídit a to i ve chvílích, kdy bude samo a dospěláci na něj nebudou dozírat

„Děti, je potřeba sklidit ze stolu, budeme obědvat“

„Když jsou holínky špinavé, nedávají se do tašky, protože by ji umazaly“

„Před jídlem si umyjeme ruce“

„V tramvaji nekřičíme“

„Při obouvání pomůže, když se nejprve povolí tkaničky“

„Dnes je to na bundu, je zima“

„O věcech, o kterých děti vědí málo, rozhodují rodiče“

„Pomůže, když si ty brambory rozkrájíme, aby nebyly tak horké“

„Když někomu ublížíme, je dobré říct PROMIŇ“

-lepší zacílení, když přihodíme na začátek oslovení jménem

„Bertičko, teď papáme, pak si budeme hrát“

-mnoha pokynům a příkazům se dá vyhnout tak, že opět jen přeformulujeme větu tak, aby neobsahovala rozkazovací způsob ale obrat „Pomůže, pomáhá…“

Informace musí být pravdivá a musí přinášet odpověď na „PROČ“

TAK NE:

„Když si nebudeš čistit zuby, vypadají ti“ TAK ANO „Je dobré si čistit zuby, protože by se jinak mohly zkazit.“

„Kdo nebude večeřet, umře hlady“ TAK ANO „Kdo se večer nají, nemá  v noci hlad“

Pozitivní sdělení je lepší

ANO „Máme mluvit pravdu“ NE „Lhát se nemá“

ANO „S míčem je lešpí hrát si dál od oken, míč ho může rozbít.“ NE „Neházej tu s tím míčem, rozbiješ okno“

ANO „Vidím, že bys taky chtěla ten kočárek“ NE „Nehádejte se o ten kočár“

ANO „Vidím, že je ti teď teplo, ale venku mrzne a tam je potřeba mít čepici na hlavě“ NE „Nech si tu čepici, nastydneš!“

Dospělí se často cítí zodpovědní za chyby svých dětí a považují je za výchovné selhání, proto je kolem toho tolik emocí, běžnou reakcí je poukazovat na chyby v domnění, že tak se jim nejlépe dítě vyhne, jenže čeho si víc všímáme, to víc roste, mnohem účinnější je zaměřit se na POZITIVA a snažit se pozitivně formulovat všechno, co jde, protože aby se dítě naučilo věci dělat správně, nemusí vědět všechna „TAKHLE NE“ ale musí znát co nejvíc „TAKHLE ANO“

„Budeme muset uklidit stůl.“

„Ve třídě se přezouváme.“

„U nás doma to děláme tak a tak.“

„Řekli jsme si, že budeme mluvit slušně.“

„Domluva zněla, že se na gauči neskáče.“

„Boty patří do botníku.“

„Tento lék pomáhá snižovat teplotu.“

„Štětec se po malování musí umýt, aby se s ním zas příště dalo kreslit.“

„Zlomená pastelka se musí ořezat.“

„Ta injekce může trochu bolet“

„Za deset minut budeme odcházet.“

Pomáhají vidět smysl požadavků, bývají v 1. nebo ve 3.os. jednotného i množného čísla a jsou alternativou rad a pokynů v osobě 2.

-je dobré malým dětem, které ještě neumí hodiny, vysvětlit věc jinak:

„Až bude velká ručička tady, jdem“

-my teď doma používáme přesýpací hodiny a snažíme se stihnout přebalování a převlíkání, než se dosype písek. Nebo srovnání: „Je to doba, jakou běží večerníček…“

-všechny informace ale musejí být pravdivé, jak vás dítě nachytá na švestkách, už vám nemusí věřit (Berta za mnou přišla, sundala si ponožky, mávala s nima nad hlavou a radostně volala „Budu nemocná“ a já nechápala, co to mele. Pak mi došlo, že jsem ji kdysi dala info, že si musí nechat ponožky na nohách, jinak bude nemocná… Mělo to znít:

“Když je zima, je dobré nechat si na nohách ponožky, pak je člověku tepleji, bez ponožek může i nastydnout a být pak nemocný“

3.JEDNO SLOVO + oslovení (Jirko,…!)

-jsou vhodné tam, kde je zřejmé, co se po dítěti chce

-připomenout požadavek jedním-dvěma slovy

„Děti, zuby.“

„Jirko, stránka 55.“

„Tabule.“

„Honzíku, bunda.“

 

Co máme právo po dítěti chtít a jak to říct (4. VÝBĚR, 5. VYJÁDŘIT přání, očekávání, pocity)

Jak správně sdělovat oprávněné požadavky (hygienické návyky, učení se do školy, neubližovat…)

• 1.POPIS + přizvat druhého na řešení
• 2.INFORMACE (ne 2.os.)
• 3.JEDNO SLOVO + oslovení
• 4.VÝBĚR
• 5.VYJÁDŘIT svá přání, očekávání, pocity
• 6. JÁ-VÝROK
• 7.POZITIVNÍ SOUVISLOSTI

4.DÁT NA VÝBĚR

-to funguje super a používám to nejčastěji, je dobré ty dovednosti komunikační kombinovat, pak mají větší sílu, ale výběr Berta miluje a připadá si důležitá

-učí děti rozhodovat se a být zodpovědný

„Vezmeš si svetr nebo mikinu?“

„Uklidíš myčku nebo zaliješ kytky?“

„Vykoupeš se nebo osprchuješ?“

„Vyneseš koš hned nebo až po obědě?“

„Uklidíš si ty hračky sama nebo začneme spolu?“ (tohle je věta, kterou si asi napíšu na dlaň jako tahák:)

Když dáváme dítěti časové volby, musejí být jasné („teď“ nebo „za chvíli“ je jasná cesta k „nikdy“)

-musejí být jasně formulované možnosti

-musejí být reálné vzhledem k věku dítěte a přijatelné i pro nás, abychom pak neřekli: “To jsem si mohla myslet, že si vybereš tohle…“

-když dítě řekne „Ani jedno“, pak použijte empatii „Lidem se do toho někdy nechce, viď?“ nebo výběr zopakovat

Ad úklid, pro děti je to mentálně strašně těžké, dlouho máme uklízet s nima a opakovat „Teď uklidíme podlahu, … teď uklidíme kostky do krabice…“

-když dítě nechce 2 varianty a navrhne 3., přijměte ji

-předškolní děti nezvládnou víc než 2 možnosti výběru

-co bychom povolili sobě, povolit i dětem, když si třeba neumějí vybrat a pak litují volby, ale jak jde o boj o hranice, nepovolit

Nenutit předškolní děti k půjčování věcí, mentálně na to nemají a mají právo si zažít vlastnictví

-pravidlo „ručičky“ (o tom mluvila jedna paní tam, že to mají ve školce, co dítě drží v rukách, to je pro tu chvíli jeho a nikdo nemá právo mu to brát a chtít po něm, aby to dal někomu jinému, jak to ale dá z ruky, není to jeho), nechcme děti prožít vlastnictví, teprve se mu učí

Neříkat dětem, že „PROSÍM“ je kouzelné slovíčko

-kniha „Nenásilná komunikace“, hodně z ní v kurzu přednášející citovali

5.VYJÁDŘIT svá přání, očekávání, pocity (Očekávám, že…, Pomohlo by mi, kdyby…)

„Potřebuju se o takových věcech dozvědět včas.“

„Přála bych si, aby věci na vyprání byly vždy v koši.“

„Ráda bych, abychom naše spory řešili jen mezi námi.“

„Potřebuji teď aspoň 20 minut klidu.“

 

Co máme právo po dítěti chtít a jak to říct (6. JÁ – VÝROK, 7. POZITIVNÍ SOUVISLOSTI)

Jak správně sdělovat oprávněné požadavky (hygienické návyky, učení se do školy, neubližovat…)

• 1.POPIS + přizvat druhého na řešení
• 2.INFORMACE (ne 2.os.)
• 3.JEDNO SLOVO + oslovení
• 4.VÝBĚR
• 5.VYJÁDŘIT svá přání, očekávání, pocity
• 6. JÁ-VÝROK
• 7.POZITIVNÍ SOUVISLOSTI

6. JÁ-VÝROK

-tím můžeme ulevit svým emocím, je to vhodné v situaci, kdy jsem já v emocích

-po „já-výroku“ je dobré změnit téma nebo odejít, protože je to v R+R nejsilnější kalibr, tak aby to protistraně nepřišlo jako útok

Já-výrok umožňuje vyjádřit naše pocity, aniž bychom útočili na charakter dítěte, sdělujeme tím, že něco překročilo hranice, k tomu je dobré přidat informaci, proč nás to sere

Je důležité nepokazit tuto část obviňováním!!!!

„Mám vztek, když…“, „Vadí mi, když…“, „Nechci, abys…“, „Je mi nepříjemné…“, „Rozčiluje mě, když….“, „Mrzí mě, že…“

„Jsem zklamaná, když se nedodržují dohody.“, „Nemám ráda taková slova.“, „Je mi nepříjemné, že o tom musím znovu mluvit.“

-když se to hodí, můžu k tomu přidat ještě svá očekávání, jak by se situace měla řešit

„Očekávám, že taková slova nebudeš používat.“, „Očekávala bych omluvu“

Já-výrok bychom měli učit používat i děti

„Opravdu mi vadí, když slyším taková slova.“, „Tohle mě bolí.“, „Nelíbí se mi, když se mnou někdo takhle mluví.“, „Zlobí mě opakovat něco dvakrát.“, „Mám vztek, když zakopnu o boty v předsíni.“, „Dokáže mě vytočit, když mi někdo přidělává práci tím, že vyháže všechno oblečení ze skříně“

(teď před odjezdem do Ostravy mě tak vytočila Berta a já místo této správně respektující reakci vypěnila tak, že jsem jí kopala do hraček, až lítaly přes celý pokojíček, a řvala jsem, že mě fakt nasrala, a Martin se i s dětma uklidil do kuchyně a neotevřel mi rači:)

Já-výrok má 3 části

• ventilace emocí (vyjádříme, co cítíme)
• informace (proč se cítíme, jak se cítíme)
• “STOP“ (očekávání)

-nemusíme to říkat klidným hlasem

-někdo něco pokazí, „já výrokem“ sdělím, že se mi to nelíbí, když se mi omluví, přijmu omluvu „budu to muset rozdýchat, ale skousnu to“

TRIÁDA „já-výroku“:

1. já-výrok
2. omluva
3. přijetí omluvy

-netlačit děti do formálních omluv, berou to pak jako odpustek, „omluvím se, třebas neupřímně, ale stačí to“, děti musejí chápat složky omluvy

Omluvu chápou až děti od pěti let, dříve je do nich nemáme nutit, za malé dítě se omlouvá dospělý („Omlouvám se“ nebo „Martínek ti chce říct, jak ho to mrzí“), u staršího dítěte jít s ním a omluvit se, ale když to dítě necítí jako svůj prohřešek, nenutit ho

-omluva je i úmysl neopakovat ty chyby

OMLUVA

-uznání nesprávného jednání, lítost, že jsme ublížili, snaha o nápravu, úmysl to neopakovat

-dospělí mají jít příkladem a mají se umět omlouvat prckům

Nepřijímat žalování „Vy dva víte, jak to bylo, tak si to vyjasněte“ (dospělý by měl být moderátor, až ve školním věku to děti zvládnout samy (až když dítě umí já-výrok, může řešit své problémy samo)

Učíme je to:

1. “nápodobou“
2. využíváme konflikty dětí k tomu, abychom jim nabízeli modelové řešení problémů „Víš, že tohle můžeš říct tak a tak?“ (zde použijeme přímou řeč a je to určeno pro děti 0-6let) „Pepíčku, já jsem smutnej, že je ten hrad rozbořenej“ No a ty Pepíčku můžeš říct, že je ti to líto…“
3. “didakticky“ formou miniscének třeba s maňásky jim přehrajeme celou triádu omluvy (vhodné pro děti 0-5let)

7.POZITIVNÍ SOUVISLOSTI

-je dobré si všímat pozitivního chování a upevňovat ho

Čemu se věnuje pozornost, to se rozrůstá (naštěstí to platí pro pozitivní chování stejně jako pro negativní)

-dítěti nebo mladému bychom neměli říct nic, co bychom si netroufli říct i dospělému

-připomenout, jak dítě zvládlo situaci v minulosti

„Minule jsi se vykakala do záchodu vcelku bez problémů, Bertičko, čím to bylo?“

-ptát se, co by pomohlo do budoucna

„Co by ti pomohlo, aby si začala kakat do záchodu nebo na nočníček pravidelně?“

 

Emoce a logika nejdou dohromady, nejdřív zchlaďte emoce. Jak na to?

Když vládnou situaci EMOCE, mozková kůra je nedostupná (v tu chvíli žijeme emocemi a ty se nejprve musejí zchladit, než ožije mozková kůra)

Rozhovor pracovně nazvaný „piškoty“:

Dítě (D): „Já chci piškotky“

Rodič (R) „Nemáme“

D „Já chci piškotky“

R „Jsem ti už říkala, že nemáme“

D „Já je ale chci“

R „Nemáme piškotky, jak ti to už mám vysvětlit?“

D „Já chci piškotky“

R „Ještě jednou to zopakuješ a přiletí facka“

D „Já chci piškotky“

-zde by bylo fajn ukázat porozumění

R „Ty bys chtěl piškotky, viď? A já koza je nekoupila…“ (to by mohlo zabrat, když ne, já to opakuju dokola: „Já vím, že bys chtěla to a to, ale nemám to… Jsi zklamaná, viď?“)

-je potřeba ukázat pochopení a opakovat, i když já osobně si v podobných situacích připadám jako debil, když furt opakuju „Tobě je to líto… Ty bys chtěla piškotky…“ Ale je fakt, že dítě se uklidní za chvíli a nevznikne většinou scéna, i když nedostane to, co chce, a stačí jen být empatická

-dítě ví, že když položí otázku, dospělý odpoví (tím oddaluje třeba úklid)

Rodič: „Ukliď si v pokoji“

Dítě: „A proč já? Brácha tento týden ještě neuklízel.“

Rodič: „Protože brácha…blabla „

Dítě: „Jenže já si myslím, mami, že…“

-tak dialog pokračuje a úklid se stále nekoná

-je dobré to coby dospělák pinknout zpátky, když se dítě ptá jen proto, aby nás ovládlo či situaci, aby z nás udělalo malého panáčka, na jeho otázku řekneme prostě: „A proč myslíš?“ A když idpoví: „Nevím“ ? Pinkáme zase zpět: „Ale víš“…

Jak se začne s vyhrožováním, nefungují pak jemné metody, vyhrává silnější metoda, i když je špatná

(potvrzuju z vlastní zkušenosti, když mi někdy uletěj nervy a zařvu na ní nebo dostane na prdku, trvá pak dlouho, než začnou zase mezi námi fungovat ty jemnější metody)

Základní alternativa k trestům je vysvětlit následky

„Když si sníš tu zmrzku teď, večer, až si ji dáme všichni po večeři, ty už ji mít nebudeš“ (tak učíme dítě být zodpovědné za své činy a neviní z toho zlou matku ale jen samo sebe)

-blbě: „Sněz tu zmrzku a večer máš kulový“

Je dobré používat frázi „U nás doma je to tak a tak..“, protože nemůžeme říct:

„Dělá se to všude tak a tak…“, pak dítě přijde do školy nebo k někomu na návštěvu a tam jsou jiné zvyky a má pocit, že mu lžeme, ale když je to u nás doma tak a jinde jinak, není problém.

„Tohle je maminky, mohlo by se to rozbít, s tím si nesmíš hrát“, když to dítě nechápe, je ještě moc malé a mají se ty věci dát z dosahu, aby na ně nemohlo (tomu se říká „připravené prostředí“ podle školy Montessori)

Když něco odeberem, musíme něco jiného nabídnout

„Nekřičte v autě, nemůžu se soustředit na řízení, ale můžeme si hrát nějakou slovní hru nebo si pustit rádio“ (je dobré dávat dva návrhy, aby si dítě mohlo vybrat)

Dítě myslí v obrazech (nechápe „nešahej, neskákej, neběhej“), musíme to formulovat pozitivně

-v ČR máme příliš dětských úrazů a připisuje se to příliš direktivní výchově

-varování nechrání

Pro malý děcka stačí neurčitek „SAHAT NE!“

-dítě může být přehlceno a nemusí reagovat ani při smrtelném nebezpečí

-někde na hřiště zakázali přístup rodičům a snížil se počet úrazů

-jedna cizinka myslela, že nejčastější české jméno je NECHTOHO

-děti 3-7let jsou egocentrici, takže nechápou „Tohle brášku bolí“, ale když pak třeba něco bolí je, dá se jim připomenout bolest brášky „Takhle to ráno bolelo brášku, když jsi ho bouchla“

Používat jazyk popisný, nikoli hodnotící

-učit je a nechat je se učit kdykoli si řeknou, když to jde, je hlídat, aby nevznikly škody a úrazy

-když je dobrá prevence, nemělo by dítě vběhnout do silnice apod.

 

POKYNY mozek vypínají, INFORMACE ho zapínají aneb co ještě nevíte o předškolních dětech

-při komunikaci je důležité získat a udržet dětskou pozornost, nekřičet z hloubi bytu, ale přijít k němu i si přičapnout na bobek, abychom měli oči na stejné úrovni, počkat si na oční kontakt (když hulákám z vedlejší místnosti, zareaguje klidně tak, že dělá, že neslyší, to jsem v dětství dělala furt „Už máš uklizeno?“ jako jsem neslyšela a nepříjemnosti kolem úklidu se tedy prozatím neřešily…)

Když je rozdíl mezi slovy a činy, vyhrají činy

-takže když dítěti řeknete, že jste rádi, když vám pomáhá s úklidem, ale jakmile vezme do ruky koště a bourá kuchyň, řvete a koště mu hned zabavíte, zvítězí činy, totiž ten řev, a dítě vám nevěří, že jste rádi, když uklízí a nerozumí tomu, proč něco říkáte a něco jinýho děláte…

-jeden nácek byl fyzicky trestán v dětství a k tomu mu rodiče vštěpovali, že nemá ubližovat slabším, v dospělosti vyvraždil půl Evropy

Když je rozdíl mezi slovy a tónem, vyhraje tón

-děti jedou v mocenském způsobu, když je přátelský učitel, děti se snaží vyměnit si pozice (panáčky)

Poslušnost je sen nepoučených rodičů

V knize „7 návyků dobré osobnosti“ je pojem „citové konto“, když se na něj dost ukládá, dítě snáz přežije i facku nebo něco špatnýho

-srovnávání vede i k tomu, že dítě opustí činnost, kde už má zlatou někdo jiný (běhání už má geniální Toník, Pepa může 3x a ještě vaří? Tak si za ním jdi…“)

-do 6ti let  jsou děti egocentrické a berou si vše hodně osobně  a mají pocit, že svět se točí kolem nich, tak pozor na výhrůžky typu „mě z tebe klepne…“, protože když pak náhodou umřete, dítě si vaši smrt bude vyčítat do konce života, citové vydírání má prostě tohle nebezpečí („Ty nás furt otravuješ a my si s maminkou nemůžeme udělat hezkou chvilku“, pak se rozvedou a dítě věří, že je to kvůli němu)

-kniha J.Raser:“Jak vychovávat děti, se kterými se dá žít“ (o starších dětech)

-pozitivní popis (zejména kolem učení) „Vidím, že je ustláno“ je alternativou pochval

-TAK NE „Ty ještě nemáš ponožky?“ „TAK ANO „Vidím, že kalhoty a tričko už máš, teď ještě ponožky“

POKYNY mozek vypínají, INFORMACE ho zapínají

-„upokynované dítě“

-sepište si nejčastější pokyny a nahraďte je informacemi, popisem či empatickým vyjádřením („Vím, že jsi zklamaná“)

-pokus se studenou vodou: dělal se pokus se studenou vodou, lidi se rozdělili na dvě skupiny a obě skupiny dali ruce do kýble s hodně studenou vodou, kdo jako vydrží je tam mít dýl,  jedni mohli nadávat a druzí ne, ti, co mohli, udrželi ruce ve studené vodě déle

-o lhaní, co mají rodiče říct, když vědí, že dítě lhalo: „My oba dva víme, jak to bylo“

Pravidlo v obchodě: každý si může vybrat jednu drobnou radost

-tohle pravidlo je bezva, dítě neječí, ale zkoumá, co je v nabídce, protože ví, že si může vybrat jednu věc podle svého

-čas (minutník, přesýpací hodiny) odměřovat jako hru, v mš mají rituální písničky na každou činnost

-upozornit, i když dítě čeká něco zlého „A co by ti pomohlo? Někomu pomůže, když má s sebou v nemocnici plyšáka“ (když dítě řekne, že bonbon nebo cukrárna, je to v pořádku, protože to není uplácení)

 

6 zásad dobré komunikace  (1.EMPATIE, 2.NE OSOBA, 3.TADY A TEĎ, 4.Co navrhuješ?, 5.NE:nedělej, nesmíš, 6.OZNAMOVACÍ VĚTA)

1. EMPATIE (projevit empatii)
2. VĚC, PROBLÉM ne: osoba (ty!)
3. TADY A TEĎ (ne: minulost, budoucnost)
4. SPOLUÚČAST DRUHÉ STRANY (co navrhuješ?)
5. CO DĚLAT (ne: nedělej, nesmíš)
6. OZNAMOVACÍ VĚTA (ne: rozkazovací způsob a inkviziční otázky)

1.PROJEVIT EMPATII (člověku v emocích nic nevysvětlujeme, nejdřív ho uklidníme empatií a pak teprve můžeme něco řešit rozuměm)

2.VĚC, PROBLÉM ne: osoba (ty!)

-vyhýbat se hodnocení a obviňování osoby, v tu chvíli by se dítě bránilo a neřešilo problém

NE: „Ty jsi střevo, proč jsi ten hrnek rozbila?“

ANO: „Ten hrnek je rozbitý. Zametem to tu, ať si nikdo neublíží“

3.TADY A TEĎ

ne: nikdy, zase, pořád, vždycky… to jsou „naštvávací slůvka“

-nevracet se do minulosti a ke starým chybám, to jen nasere, ale nehledět ani temně do budoucnosti prorokováním či vyhrožováním

4.SPOLUÚČAST DRUHÉ STRANY

-neřešit vše sami (a hned) Co navrhuješ? Co si o tom myslíš?

Naučit se přibírat k řešení problémů ty, kterých se to týká, je velká úleva současně to děti učí zodpovědnosti

„Jak bych ti to měla říct, aby ti to bylo příjemné?“

Pokud jsem sami nasraní, je dobré v klidu říct, že teď to nebudeme řešit, abychom to neřešili špatně, že to dořešíme, až se uklidním

5.CO DĚLAT ne: nedělej, nesmíš

Jestliže někomu říkáme, co nemá dělat, neznamená to logicky, co dělat má

-místo zákazů dávat informaci, co dělat lze, jaká činnost, chování je přijatelné

„Tady je potřeba jít pomalu“

-pokud to jde, dávat na výběr z přijatelných možností „Můžeš házet písek do kyblíčku nebo do toho rohu“

6.OZNAMOVACÍ VĚTA

ne: rozkazování způsob (a některé otázky), hlavně ne „inkviziční otázky“ typu „Proč jsi to rozbil? Jseš normální?“

Rozkazy a pokyny lze nahradit popisem a informacemi, otázky lze nahradit oznamovací větou

-v pořádku jsou otázky, kterými přibíráme druhou stranu k řešení problémů „Co s tím uděláme? Co navrhuješ?“

-nejhorší jsou řečnické otázky „Kdes byl? Proč jsi to udělal? Tak ty si ten úkol nenapíšeš?“

12.díl R+R: Jak řešit některé konflikty mezi dětmi?

Jak v dítěti budovat sebeúctu?

-projevujte mu zájem, empatii, podporujte to, co dítěti jde, aby zažívalo úspěch, uznání, nechce dítě, aby mělo vliv na věci, které se ho týkají

Konflikty mezi dětmi od 3-4 let:

-rvou se o hračky, neuměj se domluvit (jde o fyzickou konfrontaci), bouchání, kousání

1. Nezasahovat předčasně, třeba si to vyřeší samy
2. Pokud ne, přerušit konflikt
3. Nadechnout se a říct i dětem, aby se nadechly
4. Oběma vyjádřit empatii
5. Co navrhujete?
6. Probrat návrhy řešení
7. Nejsou-li, hračka, o kterou se perou, půjde na skříň

Když mladší bourá vše staršímu

-opakovat staršímu sourozenci, že je normální, že mimino mu vše bourá, postavit ohrádku pro staršího, aby si tam mohl v klidu stavět a mladší mu to neboural a připomínat, že každý měl bourací období i to starší dítě

Větší děti a jejich rozbroje

-konflikty často vyvolávají nejasná pravidla, někdy děti nemají dost sociálních dovedností, je třeba učit je já-výrok

-děláme mediátora

„Co chceš, Jirko?“

„Postavit autodráhu a on mi ji bourá.“

„Takže chceš postavit autodráhu…“

„Ano.“

„Co chtěl Jirka, Pepíku?“

-učíme je naslouchat tak, aby to nebylo zkreslené a dobraly se děti toho, co chtějí

Ranní a večerní manuál:

Taky nesnášíte rána a to, jak vše dítěti trvá a do školky letíte s vyplazením jazykem? Pomůže ranní či večerní manuál. Vizualizace toho, co vše dítě musí udělat, aby šlo do školy či školky. Třeba si i nafoťte, jak si čistí zuby, převlíká se, snídá, obouvá, bere si kabát… Je dobré to rozčlenit na jednotlivé úkoly.

Čeká vás něco ošklivého? Jak dítěti pomoci?

Když máte jít k doktorovi:

„Co by ti pomohlo, aby to očkování zvládla? Že bychom pak třeba šli na zmrzlinu?“

-dítě by také mělo mít dost vstupních informací, kam jde, co se tam s ním bude dít, nesmíme mu lhát a říkat, že to bude dobré, když mu pak budou píchat ucho. To by vám nevěřilo a příště už by se k doktorů bálo víc…

 

 Jak má dítě zvládat své nasrání? Naučte ho to

CHARAKTERISTIKY EMOCÍ

1.Emoce jsou. Nelze je u druhých hodnotit.

2.Emoce ovlivňují vnímání i myšlení (vidí rudě, nevidí neslyší, strach má velké oči, slyší trávu růst, krátí se mu dech…)

3.Emoce trvají

4.Emoce jsou nakažlivé

Vrcholem emoční inteligence je, když si to pro sebe ve chvílích krize uvědomíme, pojmenujeme a vyslovíme, říká se tomu „SEPARATE“=odstavení (pak lze odejít od dítěte a jinde si říct hnusná slova)

Kdyby ucho slyšelo, co ta huba mele…

-když dítě věří svým emocím, něco ho bolí, řve, rodič mu řekne „Neřvi, jsi chlapák“ a dítě pak svým emocím může pomalu přestat věřit

-je dobré nebrat si věci osobně, jak to radí i super kniha „Čtyři dohody“, pak vás spousta věcí nerozhodí, protože víte, že nebyly mířeny proti vám

-pomocní věty: „Děti, už jsem fakt naštvaná, myslela jsem, že už bude uklizeno a půjdeme ven. Musím jít chvilku někam do ticha a uklidnit se.“

Jak naučit dítě zvládat emoce?

-říct: “Když já jsem moc rozzlobená, potřebuju něco mačkat“ (emoce musejí ven, ale ten projev musí být přijatelný)

-je dobré učit děti zvládat stres- dát jim něco, čím můžou bouchat, co můžou mačkat (antistresový míček), ale učit je to tak, aby to nikomu neublížilo a nic cenného se u toho nezničilo

-po tom afektu si o tom povídat a hned to dětem ukazovat, co se dá ve vzteku dělat na uklidnění

 

1. Fyzická aktivita pro děti: bušení do polštáře, mačkání gumových míčků, trhání starých novin, nakreslit, jak se právě cítí
2. Změna postoje, nebrat si věci osobně, vidět věci z jiného úhlu, znát zákonitosti psychického vývoje dětí, nepodsouvat druhému zlé úmysly
3. Záměrné zklidňování, ZKUS SE NADECHNOUT, zpěv, počítání, vypovídat se, změnit činnost, napít se, nedívat se na zdroj zlosti, odejít, když je to možné
4. Super je i já-výrok, ale ten musíte své děti učit, je dobré jim třeba maňáskama přehrávat scénky:

panáček A: „Tumáš, praštím tě za to, žes mi vzal hračku.“

panáček B: „Au, to bolelo, pláču…“

panáček A: „Já jsem se rozčílil, protože tu hračku mám rád a ty jsi mi ji vzal…“

panáček B: „Tak promiň, že jsem ti ji vzal.“

panáček A: „Ty promiň, že jsem tě bouchl“

panáček B: „To nic.“

 

6 ŠPATNÝCH REAKCÍ NA EMOCE DRUHÝCH

1. Zlehčování/Srovnávání
2. Vyptávání/Otázky (tím z druhých děláme malého panáčka)
3. Rady, každý člověk má řešení svých problémů v sobě, rady jiných jsou řešení těch jiných, kdo radí, přebírá zodpovědnost a může se pak stát, že uslyší: “Tak dík, tos mi vážně skvěle poradila…“, lepší je nabídka ANO: „Mně se osvědčilo to a to, kamarádka zažila… Mně pomáhá, když… Četla jsem jednu knížku, třeba by t taky pomohla…“
4. Souhlas (Hodnocení), NE: „ty jsi fakt dobrá, jak jsi mu to nandala“ (ale to není empatická reakce)
5. Poučování, objektivizace, to vyvolává: „ty jseš na jeho straně“
6. Litování/Svalování viny

7. jediná dobrá reakce je Empatická reakce=komplexní dovednost (jen tady jsou panáčci stejně velcí)

-potřebujeme, aby druzí přijímali naše pocity, dávájí nám tím najevo, že jsme pro ně důležití

-emoční zrcadlení, oční kontakt

-ten, kdo naslouchá, tomu čas ubýhá i 5x pomaleji než tomu, kdo mluví

-v ZOO „Chci slona!“ ANO: „A co bys s tím slonem podnikla jako první? A jak by sejmenoval?“ (dítě si to odžije ve fantazii a jde se dom bez slona)

 

6 SPRÁVNÝCH REAKCÍ NA EMOCE DRUHÝCH:

1.Naslouchat s účastí (nechat na něm, co o tom poví, neskákat mu do řeči)

2.Pojmenovat, co druhý prožívá (oznamovací větou, ne otázkou)

„Zdá se, že tě to zklamalo“

„To ses asi moc lekla“

„To člověka hodně naštve, když někdo nedodrží slib“

„To je dneska den“

„Nečekala jsi, že to upadne“

„Ty jsi moc chtěla to a to…“

„Asi bys chtěl mít víc času na hraní…“

3.Popsat chování

„Vidím, že váháš“

„Vidím, že pláčeš“

4.Hovořit o přáních, rozvíjet je v představách

„Až budeš mít narozeniny, v jakém balícím papíru budeš chtít ten dárek?“

„Kdyby tu maminka už byla, co byste spolu dělali?“

5.Reagovat činem

(odstranění příčiny nepohody, fyzická pomoc, často to musí jít ruku v ruce se slovy)

6.Vyjádřit podporu

„Držím ti palce“

„Když bys potřeboval, cinkni“

-pomáhá i dotek, i když ne vždy je vhodný

Další souvislosti empatické reakce:

1.Emoce nemůžeme hodnotit jako správní nebo nesprávné, NE: „Nic si z toho nedělej“, „Nebuď nasraná“ „Neboj se!“ Naopak dáváme druhým najevo, že ho bereme vážně, nezlehčujeme jeho pocity, ani je nesrovnáváme s našimi, NE: „Já toho zažila a taky s nehroutím…“

2.Empatickou reakci lze použít, i když je druhý agresivní, ANO: „Vidím, že se na bráchu hodně zlobíš, když ho biješ, a´dá se to ale říct i slovy“

3.Při pojmenovávání cizích pocitů volíme slabší slova (nepříjemné místo trapné, zlobíš se místo jsi nasranej), vodítkem mi je to, co bych sama rači slyšela v podobně vypjatý chvíli

4.Když jdou pospat pozitivní emoce místo negativních, použít je

NE: Tobě se stýská po mamince…

ANO: Už se těšíš na maminku

5.Cennější než řešit problémy druhých a dávat jim SPAMORADY (nevyžádané rady) je, pomoci jim, aby si problém vyřešili sami, když už se ale na radu zeptají, dát jí podle zásad dobré komunikace (tj oznamovací věta v 1.č. 3.os.)

6.Bacha na nepříjemné a nátlakové otázky tipu: NE „Proč pláčeš?“ „Co se ti stalo?“ (dítě to mnohdy ani neví, proč pláče), ANO: „Tobě se stalo asi něco ošklivého…“

7.Je rozdíl mezi projevy mých emocí a empatie, čili všimnutí si emocí toho druhého!!

Co není empatie? NE: „To je mi líto!“

Co je empatie? ANO: „To je ti asi líto…“

8.EMPATIE je první pomoc a první věty, které otevírají komunikaci

9.Odkláněním pozornosti („Koukej, autíčko!“) bráníme dítěti, aby se učilo uvědomovat si a zvládat své emoce, když se ale dítě v EMOCI zasekne, pomůžeme mu ven: ANO „Tak, teď už jsi se dost vyplakal. Chceš si hrát se stavebnicí nebo si raději kreslit?“

 

Tresty jsou na prd, místo hole nechte na dítě dopadnout důsledky jeho činů a rozhodnutí

-když třeba během učení se R+R přijde těžká emoční chvíle, říct si pro sebe „Challenge Accepted. Na tohle jsem čekala a aspoň si můžu vyzkoušet, co už umím“

TREST je špatně =  je to záměrné ubližování druhým

-TREST dítěti říká: zaplatilo jsem odpustek, protože jsem bylo potrestáno, mám to za sebou a můžu začít zas zlobit

-silné emoce spojeneé s tersty zabraňují dítěti zamýšlet se nad svým špatným chováním, jeho příčinami a nápravou

TREST ZASTAVUJE, ALE NEBUDUJE

– TRESTY nevychovávají, jen vyvolávají další negativní emoce

-Martin Luther King „Odpustit neznamená vydávat zlo za dobro. Zlo zůstává zlem, ale už nestojí v cestě vztahu.“

-rodiče nechtějí ubližovat, dělají to z neznalosti, ale netrestat neznamená nedělat nic

Rozdíl mezi TRESTEM a PŘIROZENÝM DůSLEDKEM:

-PD (přirozené důsledky) plynou z přírodních zákonitostí, když dítě třeba shodí sklenici s vodou ze stolu omylem, tak přirozený důsledek této nehody je:

• sklo je křehké, při dopadu na zem se rozbije
• dítě je polité a musí se převlíct
• dítě přišlo o svou skleničku
• čas utíká a třeba už není čas, aby spolu rodina povečeřela společně

JE POTŘEBA TO NAPRAVIT (zamést sklo, vytřít podlahu, nalít novou sklenici vody), trest nic nenapraví

V trestech vládne velká libovůle, spíš anarchie, trestáme podle toho, jak se vyspíme, někdy si rodiče stěžují druhým, že už neví, jak mají dítě potrestat.

TREST je rodičovská anarchie, která dělá z dětí malé idioty a ničemu pozitivnímu je neučí, PD (přirozený důsledek) je vždy stejný, i reakce na něj, čili napravení situace je stejné (zameteme sklo, utřeme podlahu)

-ale i když by PD mohl být v klidu, můžeme z něj udělat trest „A za trest to uklidíš“ (O kolik hůř se dítě v tomto případě bude cítit? Když uslyší řev, že „zase“ něco rozbilo, místo toho, aby to prostě šlo po sobě uklidit?)

-Berta ztratila prstýnek, podle R+R jsem ji nechala zakusit dopad čili přirozený důsledek té ztráty „Ten prstýnek má hodnotu jako 5 malých radostí v obchodě, čili 5x ti nekoupím to lízátko, co máš tak ráda.“

-PD=přirozený důsledek (nastane vždy a vždy stejně, ať u toho je dospělý nebo ne, i náprava je vždy stejná a pokud se jí dítě naučí, umí po sobě uklidit, napravit škody ala rozbitá sklenka)

-PD nepokrývá vztahové situace, pro ty máme LOGICKÝ DůSLEDEK (LD)

-co je logický důsledek?  To, jak napravujeme věci mozkem (dítě něco ukradne, LD by byl vrátit tu věc a omluvit se)

-LD by sám od sebe nenastal, ten vždy potřebuje dospělého, který funguje coby STRÁŽCE ŘÁDU

-mělo by se vždy signalizovat totéž, ta a ta věc není v pořádku a řeší, napravuje se tak a tak

-aby to dítěti nebylo tak nepříjemné a přistoupilo na nápravu, dá se věc i předjednat, když dítě v obchodě ukradne něco, jít tam nejdřív sám a domluvit to, že tam přijde s dítětem se omluvit a vrátit ukradenou věc, aby tam nešíleli a netrestali dítě, ale přijali věc i omluvu

LOGICKÝ DůSLEDEK

• nenastává sám
• není libovolný
• předvídatelný
• vyplývá z řádu

RIZIKA TRESTů:

1.účelové chování (to vede dítě k závislosti na vnější motivaci, samo od sebe pak už ani neumí něco dobře udělat)

-to jsou lidi, co nic neudělají pořádně, dělají to jen, aby se neřeklo, aby je někdo nepotrestal

2.výměnný obchod (udělám to, ale něco za něco, stejně jako, neudělám to a dostanu trest)

-hlavním problémem trestů je to, že aby byly účinné, musejí se stupňovat, jenže dítě zabít nemůžete, na to jsou paragrafy, takže tresty jsou omezená možnost, jak věci řešit, nakonec vždy budete stát s holejma rukama

Když se dítě rozhodne, že trest vydrží, nemá se pak proč snažit chovat líp

-proto je lepší dětem vysvětlovat, proč a na co jsou pravidla, proč dobře fungují a proč se je všichni snažíme dodržovat „Nemluvíme sprostě“ ale PROČ? „Není nám to příjemné, tak to neděláme ani druhým“

3.lekce o moci (rodič chce dítěti ukázat, kdo je tu pánem, tím mu zvnitřňují mocenský model, čili učím ho, že pánem je jen silnější)

TREST je ubližování silnějšího slabšímu ve jménu výchovné ideologie

4.legalizace agrese (když rodič může bít dítě, proč dítě nemůže být slabšího spolužáka???)

PREVENCE – CO TEĎ – REFLEXE

-je dobré preventivně vysvětlovat, jak se věci dělají správně a co je fakt špatně

-když už se něco špatnýho stane a dítě něco takovýho udělá, netrestat, ale vysvětlit LD (logické důsledky toho činu)

-i reflexe zpět je dobrá a říct si, co bylo špatně a co dobře a co dělat, aby se blbý věci neopakovaly

MOTIVACE je:

1. vnitřní (co nás baví, co nám dává smysl, že je správně, co chceme dělat sami od sebe)
2. vnější (nebaví nás to, děláme to pro druhé, chceme se někomu zavděčit nebo mít pokoj)

-pozitivní (odměny)

-negativní (tresty)

3 „S“ vnitřní motivace

• Smysluplnost (pak se ta činnost dělá snáze)
• Spolupráce (jsme sociální bytosti a i nezábavná činnost dělaná s někým jde)
• Svobodná volba (VÝBĚR) + zpětná vazba (potřebujem vědět, jestli to naše snažení k něčemu je)

Postupy při nesprávném chování dětí:

NE: trestat zpětně za něco, co už se stalo

ANO: přečin – PD (přirozený důsledek) – EMPATIE – NÁPRAVA (spadne sklenka, rozbije se sklo, vyteče voda, řeknu „Jé, ty ses lek…“ a jdem to uklidit)

ANO: přečin – PD – spoluúčast (neřešit to za dítě, ale společně s ním) – náprava/kompenzace, aby se dítě naučilo přebírat zodpovědnost za své činy a za své chování (dítě a ukradená čokoška, jde se do krámu a omluvíme se jim a vrátíme čokoládu)

Příklad: Holčička chtěla jít mermomocí každý den do školky v pyžamu, rodiče se domluvili s učitelkou a ta holčičce řekla, že kdo je v pyžamku, musí celý den ležet v postýlce, holčička druhý den už pyžamko nechtěla

Příkald: Dítě naházelo hodně WC papíru do záchodu. Rodiče dítěti vysvětlili, že WC papír, který se rozpustil v záchodu, stál asi jako jeden jogurt kostík, takže tenhle jogurt tentokrát při nákupu v košíku neskončí, protože zničení věci je třeba nahrazovat (tak se dítě učí hodnotě věcí)

Je dobré se zeptat poškozeného, jakou chce nápravu

Příklad: Kluk ségře strhnul plakát ze zdi, rodiče se ségry neptali, jak to chce řešit, ale vzali klukovi část kapesného a koupili nový plakát. Holka ale na plakátu nebazírovala a vlastně jí to ani nevadilo, nemuselo se to tedy řešit, kdyby se jí zeptali.

Namísto trestání prostě věnujte pozornost emocím svých dětí a snažte se vyhýbat výbušným situacím

-používejte empatickou reakci „Teď se asi hodně zlobíš+ dá se to řešit tak a tak…“

-používejte Já-výrok „Teď už se vážně zlobím… Dohodli jsme se tak a tak a dohody se mají dodržovat…“

-když už jsou děti na sebe hodně agresivní, použijte i převahu a roztrhněte je od sebe, zamezte špatnému chování „Vím, že se moc zlobíš, ale už musíme jít…“

-místo rozkazovacího způsobu používejte podstatné jméno „Žádné kopání!… Dost nadávek!“

-„CHVILKA O SAMOTĚ“: místo hrozeb dát na výběr ze dvou „můžeš“: „Můžeš tu sedět a už nerušit, pokud je to možné, můžeš taky odejít dozadu a tam sedět sám, protože je asi pro tebe teď těžké nerušit statní. Až se budeš cítit klidnější, přijď zase dopředu do své lavice“ (důležité je nechat čas návratu na dítěti)

Po agresivním chování:

• snažit se porozumět důvodům „Asi se něco stalo…“
• nechat dopadnout přirozené důsledky „Když je člověk nevyspalý, mívá špatnou náladu…“
• přizvat dítě ke spoluúčasti na řešení situace a na nápravě „Židle je zničená, tak co s tím uděláme?“
• ANO: „Když někomu ublížíme, ale chceme se s ním dál kamarádit, pomůže, když se mu omluvíme.“
• udělat opatření „Nechci řešit zablokovaný počítač. Odteď platí zákaz sahat na můj notebook, zavřela jsem si ho do šuplíku, za týden si o hraní her na něm můžeme zase promluvit.“

 

Odměny a pochvaly učí dítě korupčnímu chování

-hraje-li „ODMĚNA“ velkou roli při výchově, učí se tím děti korupčnímu chování, je to „něco za něco“

Odměny jsou vlastně úplatky

-i když je pro děti od 6-11 let zhruba učení radost a je pro ně zcela přirozené, že se rády učí, škola to v nich ubije někdy i během měsíce dvou syndromem červené propisky (červeně označené chyby v diktátu i jinde), černými puntíky, známkami… Slovní hodnocení je mnohem lepší

-ZV (zpětná vazba) je samozřejmě náročnější i pro učitele, protože místo hodnocení známkami 1,2,3,4,5 musejí napsat spoustu vět a přemýšlet víc o každém studentovi

Jak poznat dobrou ZŠ, která děti neznechutí a nesebere radost z učení?

(Angelová v Modřanech v Praze je prý dobrá, jedou tam podle metody „začít spolu“)

-v dobré škole se děti neučí jen „frontálně“, ale i ve dvojicích či kolektivně a to už od první třídy

-slovní hodnocení je lepší než známky nebo aby byla oboje

-hodně soutěživým zš je lepší se vyhnout

Příběh: V jedné škole si slovní hodnocení píší i sami žáci, zhodnotí, co za ten který rok dokázali, udělají si portfolio všech obrázků a písemných prací a tak a připíší, jak si myslí, že to zvládly. Také si tam píší tzv. „rodičovské smlouvy“, které sepíše žák s rodiči i učitelem, třeba: „Pepík bude každý večer rodičům 20 minut nahlas číst, aby se zlepšil ve čtení“. Učitel pak zavolá rodičům, jestli Pepík smlouvu dodržuje. (tak se učí dítě zodpovědnosti)

Slovní hodnocení, které si sám na sebe žák napsal Žákovská smlouva

„Když budete hodné – zítra půjdem do ZOO“

Příběh: 2 třídy dostaly úkol přečíst za týden co nejvíc knih, jedna třída dostala za každou knihu ve čtenářském deníku pizzu, druhá byla bez odměny. V první třídě měly vnější motivaci v podobě odměny a přečetly víc knih, ale byly to knihy tenké a děti si z nich moc nepamatovaly. Ve druhé třídě děti přečetly méně knih, ale i tlusté a užily si je, protože měly vnitřní motivaci.

Odměna devalvuje žádanou činnost, protože učí dítě, že ta věc se dá dělat jedině za odměnu a ne jen tak pro radost, odměnou říkám, že ta činnost není nic moc, že bez odměny by nemělo smysl ji dělat.

Odměny i pochvala je jednoznačně vztah mocenský, protože my jako odměňující určujeme hodnotu věci či činnosti a tím šéfujeme nad životem toho, kdo tu činnost má dělat.

NE: „To si nakreslila správně, zasloužíš si jít na zmrzlinu.“ (kdo si osobuje právo nás hodnotit pozitivně, bude nás určitě rád hodnotit i negativně).

NE: „Tohle se ti nepovedlo, dneska nebude večerníček…“

Příběh: Dvě třídy studentů tvůrčího psaní měly napsat scénář, jedna třída ho psala s tím, že to má být scénář, který dostane Oskara, druhá měla napsat, co je napadne, první třída napsala horší text a byl horší, než jaké psávala dříve.

Odměny blokují tvořivost, která je ale jinak dětem zcela přirozená.

Mzda dospělých je něco jiného, tam je to svobodná dohoda, smlouva dvou rovnocenných stran. Uděláš to, dostaneš to.

POCHVALA

• hodnotí osobu, činnost té osoby, je druhem odměny, kdo chválí, vyjadřuje nadřazený postoj, určuje hodnotu, kvalitu toho, co dítě cítí či dělá
• pochvalou říkáme, že děti mají něco dělat, aby nás potěšily, to je škodlivé zejména ve fázi, kdy se dítě učí sebeobsluze (oblíkání, záchod, mytí…)
• pochvaly jsou vnější motivací a vedou k poslušnosti nikoli k zodpovědnosti
• chválený děti jsou někdy moc namachrovaný a mají o sobě nerealistický představy, že jsou „modelka“, „zlatej slavík“, „prvoligový hokejista“
• je to i závazek a břemeno (jsem „jejich hodná holčička“, přeci se nemůžu zlobit a být jiná než jakou mě chtěji)

(s tímhle mám stále ještě problém, pochvala mi přijde bezva a nemůžu ji zatím odhodit…tresty už jsem skoro zrušila a odměny zkouším minimalizovat, ale pochvaly jsem sama prostě taky v dětství milovala a nevzdávám se jich zatím… I když chápu, že tím dítěti beru právo na to o něčem si myslet, zda je to dobré či špatné, zda to má rádo, zda se mu něco povedlo, či ne…)

Chválit sami sebe můžeme bez omezení, nikdo to za nás tak pěkně neudělá

OCENĚNÍ

-týká se činnosti, výsledku, je konkrétní, realistické, je to výraz uznání, úcty a je tu rovnocenný postoj

Jak tedy správně ohodnotit dítě? Emočně neutrální informací čili zpětnou vazbou

–tak mu neříkám, jaké je nebo jak se chová, ale prostě jen konstatuju a hodnocení nechávám na dítěti

ZPĚTNÁ VAZBA=INFORMACE

-u výtvarných věcí se osvědčuje POPIS

NE: „Ty jsi ale šikulka, jako krásnou princeznu jsi nakreslila…“

ANO: „To je princezna, viď? Líbí se mi ty barvy…Taky tu vidím sluníčko a domeček, to asi dalo docela práci…“

Když dítě o pochvalu loudí, pinknout mu to zpátky:

BERTA: „Jak se ti to líbí, mami?“

JÁ: „A jak tobě, Berti?“

BERTA: „Mně se to líbí moc, mami.“

JÁ: „A proč se ti to líbí?“

BERTA: „Povedla se mi ta korunka“

Když dítě dokáže něco nového, třeba si samo poprvé zapne zip u bundy, tak mu máme říct (A tohle mi dělá problémy dodnes, i když se to snažím říkat podle R+R, stejně mi „šikulky“ ulítávaj…):

ANO: „Ty jsi to dala k sobě, zatáhla a zapla zip…“

NE: „Ty jsi šikulka, ty sis sama zapnula bundu…“

Když chceme dítěti něco dát, koupit, něco nadstandartního, neměli bychom to pojmenovávat jako odměnu:

NE: „Jsi byla dnes hodná, tak jsem ti koupila zmrzlinu.“

ANO: „Jsem na tebe dnes myslela a šla jsem kolem cukrárny, vím, že máš ráda zmrzku, tak jsem ti ji koupila.“

Uznání a ocenění a zpětná vazba

Je dobré popisovat pravděpodobné pocity dítěte při úspěchu (ne mu rvát můj názor, jak je úspěšný):

ANO: „To musíš mít pořádnou radost, že už se umíš sama oblíct.“

ANO: „Na tohle už člověk může být pořádně pyšný…“

Místo pochvaly či odměny můžeme poukázat na pozitivní přirozené důsledky:

ANO: „Máš tu uklizeno, tak si konečně můžeme zahrát to pexeso. Navíc tu vše te´d hned najdeš, každá hračka je zase na svém místě.“

NE: „Teda, tady je ale pořádek, ty jsi moje šikulka.“

Pojmenovat chování dítěte obecnějším pojmem:

ANO: „Složit takové velké puzzle, to chce pořádnou trpělivost.“

ANO: „Pohladit si toho velkého psa, to chce odvahu.“

ANO: „Zastala ses kamaráda, tomu se říká odvaha.“

Poděkovat:

ANO: „Díky, žes to uklidila, i když na tobě nebyla řada.“

ANO: „Díky, že jste zavolali, že se asi opozdíte.“

Popsat vlastní pocity, které prožíváme díky tomu, co dítě udělalo (já-výrok):

ANO: „Moc mi pomohlo, že jste si tak potichu hráli a já si mohla na chvíli lehnout.“

ANO: „Ten obrázek mi vážně udělal velkou radost“

 

Nebezpečí soutěží: učí dítě dělat vše pro vítězství, ne pro radost

-tohle sem sice napíšu, ale hlava a srdce mi to nebere a soutěžíme dál, i když už mám k soutěžím trochu jiný přístup, třeba pexeso hraju díky R+R s dcerou jinak, nehrajeme o to, kdo bude mít víc dvojic, ale společně dáváme nalezené dvojice na hromadu a dcerka to dost miluje a prostě má radost z hledání a nalezení a ne z výhry nade mnou

• soutěž není vhodná podmínka pro učení (do školství a výchovy by prý neměly soutěže patřit)
• soutěživost není vrozená, je společensky a kulturně podmíněná
• rozdíl mezi soutěží a konkurzem (v soutěži bere vítěz vše a tím to končí, vítězstvím v konkurzu vše začíná), vítěz v soutěži zvítězí nad někým, ostatní jsou horší než vítěz, v konkurzu může uspět i více uchazečů nebo nikdo)
• soutěže odvíjejí hodnotu člověka od výkonu a to je špatně, mohou v dětech vyvolat trvalou soutěživost, potřebu dokazovat ostatním, že jsou horší než oni, potřebu je předčit
• soutěže učí děti dělat věci pro vítězství ne je dělat co nejlépe čistě pro radost nebo proto, že je to tak správné
• soutěže jsou příležitostí k podrazům a podvodům a tím učí děti nesprávnému chování a ohrožují morální vývoj dětí
• čím častěji je dítě vystavováno situacím s vnější motivací, tím větší návyk se na tuto motivaci vytváří
• soutěže jsou vnitřní motivací a odnaučují děti dělat něco jen tak pro radost a z motivace vnitřní, mohou vytvářet návyk na ocenění a vítězství

Příběh: Na jednom letním táboře byly děti, které se spolu dobře znaly a dobře spolu vycházely, rozdělily se do dvou skupin a probíhal experiment, při němž se neustále soutěžilo. Agresivita dětí tak rostla, že musel být experiment předčasně ukončen.

-existují výzkumy, které dokazují, že zruší-li se na škole soutěže všeho druhu (výstava nejhezčích obrázků, kdo první dopíše práci, dostane jedničku, atd.) vede ke zlepšení vzájemných vztahů, což je zajímavé zvláště dnes, kdy je šikany stále víc

-namísto soutěží může přijít:aktivita, zábava, uvolnění, změna, můžeme též přeměňovat soutěživá pravidla v kooperativní, kde hrají dva týmy, prostřídávat hráče, kde jde o vítězství, změnit pravidla, aby o to nešlo

Pro udržení vnitřní motivace jsou potřeba „3S“

1. Smysluplnost (čím lze pomoci ke větší smysluplnosti látky?)
2. Spolupráce (jde ze samostatné práce udělat práci ve skupinách nebo alespoň ve dvojicích?)
3. Svobodná volba (co lze dávat dětem na výběr?)

(když si učitelé budou tato 3S hlídat, přispěje to ke kvalitě výuky)

 

 

Chce to mít odvahu být nedokonalý a nevzdat se na houpačce

Té horské dráze, kdy se učíte něco novýho a jednou vám to jde a pak zas ne a jste v depce, pak zas přijde dobrej den a radujete se a furt je to nahoru a dolů, tomu se říká kruh učení

KRUH UČENÍ (jako koláč se 4 díly), je nekonečný jako spirála

1. nevím, že neumím, neučím se (většina národa, která by třeba na kurz R+R nikdy nešla, protože si vůbec neuvědomuje a nezajímá ho, že něco neví)
2. vím, že neumím (pak jsme my nedávno nebo my dnes, víme, že něco neumíme, a i když už se něco učíme, zatím nám to nejde)
3. vím a umím (to je fáze, do které se dostáváme nebo v ní už občas jsme, kdy nám nové poznatky z R+R metody už jdou, pak se ale zase jako na houpačce dostaneme do předešlého dílku, kde víme, že nevíme, ale nic nového ještě neumíme, ta houpačka je fáze, kdy to většina lidí vzdá)
4. umím a nevím (the Best), už to umím a ani si neuvědomuju, že to umím