Audioturistka
Čeká vás úplně nový způsob městské turistiky, objevování Prahy tak, jako to nezažil nikdo před vámi. Audioturismus je poklidná novinka, kterou přináším do turistického ruchu.
Pustíte si do uší můj podcast, stáhnete si a vytisknete mapu, kterou vám pošlu, a vyrazíte na komentovanou procházku. Jste introverti? Nevadí! Naopak, právě pro vás má audioturistika hlavní kouzlo. Vyrazíte jen vy a já ve vašich uších. Nebudete se nudit, nejsem běžná turistická průvodkyně, ale vášnivá vypravěčka příběhů. Vyjdeme si spolu na veselou, divokou, i když pořád intimní komentovanou procházku.
Budu vaše soukromá průvodkyně, kterou nikdo neuvidí a nikdo kromě vás ani neuslyší. Objevovat město můžete, kdy chcete. Třeba brzy ráno v ranní mlze nebo večer za soumraku. Je to vaše cesta, váš čas. A já na vás vždycky budu čekat v telefonu.
| Místo | Délka | Čas | Cena | V prodeji? |
|---|---|---|---|---|
| Nový Svět | 3 km | 3 hod | 400 Kč | ANO |
| Vítkov | 1 km | 1,5 hod | 300 Kč | ještě ne |
| Grébovka | 2 km | 2 hod | 300 Kč | ještě ne |
| Hodkovičky | 8 km | 5 hod | 500 Kč | ještě ne |
Tady na Podnikavce vám o podcastu vše popovídám, koupit si ho ale můžete jen na stránkách Forendors. Všechno je nahrané kvalitní technikou, v češtině (angličtina zatím není v plánu) a můžete to poslouchat třeba přes Spotify.
Mám v sobě průvodcovský gen. Když se někam jede, všechno si předem nastuduju, vytisknu itinerář, při procházkách ho doplňuju a po nich z toho obvykle něco sepíšu, aby byly tipy na příště. Posledních 8 let připravuju procházky Prahou, zákoutími, která jsem objevila až ve středním věku.
Nejsem profesionální průvodkyně s deštníkem nad hlavou. Můj přístup je od A do Z jiný. Nemám to postavené jako dějepisnou výpravu, ale jako veliké dobrodružství plné příběhů, legend, drobných maličkostí o obyvatelích daných míst, o tajných zákoutích. Moudré hlavy mi řekly, že je to užitý storytelling. Prostě pohádky a legendy v praxi. I když trošce historie se samozřejmě nevyhýbám, ale není to pro mě alfa a omega. Hlavní je, aby to mělo šťávu.
Coby bývalá herečka nenabízím suchý historický výklad na půl huby. Jedu na plné pecky a můj výklad je jako turistický stand up. Obvykle mi lidi na konci procházky řeknou, že takovou komentovanou procházku tedy opravdu ještě nezažili.
Coby průvodkyně jsem divoká, ale když jsem v roli někoho, kdo se nechává provádět, jsem těžká introvertka. Nerada chodím se skupinami cizích lidí. Navíc hůř slyším, takže pokud průvodce nemluví kvalitně a dostatečně nahlas, moc z toho nemám. Na komentovaných procházkách jsem proto často trpěla.
Především mě ale neuspokojovaly informace o daných místech, lidech. Historie a architektura je pro mě málo. Suchý, daty podložený historický výklad často deklamovaný monotónním hlasem není nic pro mě. Chci znát víc. Osudy místních obyvatel, legendy daného místa. I když třebas nepodložené. Inu s legendami už to tak chodí a vůbec mi to nevadí. Takže cizí komentované procházky většinou beru jen jako základ pro vlastní procházení se. Trochu načuchám to místo a pak si ho dotvořím podle svých představ.
Tím, že jsem hobby průvodkyně, nepotřebuju mít vše historicky naprosto přesné, doložené. Coby bývalá novinářka samozřejmě stojím o dobré zdrojování, přesto se nebráním ani lechtivým legendám, pikantním drbům a povídačkám, které se o daném místě, domě, lidech tradují. Každé místo mi tak postupně bobtnalo pod rukama a neustále jsem ho doplňovala, když jsem objevila novou pikošku, zajímavý fakt nebo historickou spojitost.
Z pár stránek o Hodkovičkách je 100 stran. Po první skromnější procházce mými rodnými Hodkovičkami můj táta řekl: „Hele, ta procházka Hodkovičkama byla super, ale mohla bys ještě dohledat a doplnit info o nějakém letci RAF, který tu prý někde žil. To by bylo zajímavé.“ Díky tomu jsem našla jeden z největších příběhů celé vycházky – Tomáše Loma. Podobně jako později radistu Jindřicha Klečku, který žil v mé ulici a přitom jsem o něm nevěděla ani ň. Prásk, dalších 20 stran. Podobně se z 20 stránek o Novém Světě se stalo přes 80.
Je to vlastně detektivní pátrání, historická sonda, rešeršování jak do nějaké kroniky, a testování na lidech, jestli je to takhle baví a co je nejvíc zajímá. Ráda se směju, takže když je k tomu příležitost i na těchto procházkách, využiju ji.
Některé procházky byly původně na hodinu a teď mají tři hodiny. To když jsem Nový Svět rozšířila o spoustu drbů, které jsem dohledala, a o procházku dolů na Malou Stranu Jelením příkopem (jde to jen od jara do podzimu, pak se Jelení příkop zavírá). Byl tam medvědinec, je tam Masarykova vyhlídka a zajímavé stavby cestou dolů směr Malostranská. Já jako Pražanda tam nikdy dřív pořádně nebyla. A teď v dospělosti ráda objevuju, co mě jako děcko moc nezajímalo.
Ačkoli jsem ty procházky původně koncipovala pro vlastní děti a mé dvě nevlastní dcery, kromě nejstarší ratolesti to nikdy nikoho moc nebralo. Asi jako to nebralo mě, když jsem byla v jejich věku. Takže nakonec to byly vycházky pro emigranty a kámoše mých rodičů a pak pro moje další příbuzné, kamarády a třeba pro smečku městských turistů od mé ségry. To byla skvělá parta, díky níž jsem si otestovala Hodkovičky – nejdelší vycházku na 5 hodin.
Nejvíc nachozená mám 4 místa: Grébovku, Nový Svět, Vítkov a Hodkovičky. Těmito 4 procházkami v podcastu začnu a pak se uvidí. Postavit takovou vycházku není sranda, zabere to klidně rok a pak roky ladění a testování. Ale tahle 4 místa mám dostatečně osahaná a ráda je vykopnu do světa.
Nový svět
Nový Svět je rozkošná maličkatá čtvrť nedaleko Pražského hradu. Má dohromady jen pár uliček, ale žilo tu tolik zajímavých lidí, že je u každého domu co vyprávět. Kromě Nového Světa vás od jara do podzimu provedu i Jelením příkopem až dolů k Vltavě do nejužší pěší uličky v Praze, kde nemůžou jít dva lidi proti sobě, a proto uličku řídí semafor. Skončíte v hospodě na dobrém pivu s výhledem na Karlův Most. Od jara do podzimu vás čekají zhruba 3 km a 3 hodiny s veškerým povídáním, v zimě je to celé kratší, protože Jelení příkop je zavřený.
Kousek historie
První písemné doklady o Novém Světě jsou už ze 14. století. Bývala to čtvrť chudiny. V miniaturních domcích se tísnilo třeba 6 rodin. A tak obyvatelé vytáhli život do přilehlých dvorků a ven na ulici. Říkalo se tomu tady pražská Neapol nebo pražský Montmartre. Nový Svět je asi nejzlatější z celé Prahy, protože místní chudina si pozlatila alespoň názvy domů – U zlatého bažanta, U zlatého slunce, U zlatého pluhu, U zlaté hvězdy, U zlatého beránka, U zlatého čápa, U zlatého keře, U zlatého stromu, U zlaté hrušky, U zlatého žaludu, U zlatého hroznu, U zlatého Noha.
Kdysi tu žil dánský astronom Tycho de Brahe nebo spisovatel Jakub Arbes (romaneto Zázračná Madona z roku 1875 je o Novém Světě). Od poloviny 20. století se sem stěhovali umělci, bohémové a zajímavé osobnosti. Režisér Jindřich Polák (Pan Tau, Návštěvníci, Zítra vstanu a opařím se čajem, Nebeští jezdci, Lucie, postrach ulice, Chobotnice z II. patra), spisovatel Ota Pavel (Smrt krásných srnců), malíř Jan Zrzavý, výtvarník Jan Švankmajer (Adéla ještě nevečeřela, Návštěvníci), výtvarník Milan Knížák (bývalý ředitel Národní galerie Praha) nebo režisér Karel Kachyňa (Smrt krásných srnců, Vlak dětství a naděje).
Kousek tajemna
V domě U zlatého čápa žil slavný vrah, který inspiroval jeden z dílů seriálu Hříšní lidé města pražského. Vrah Jaroslav neměl rád svého tchána, protože ho bil holí. Jeho i jeho ženu. A tak se Jaroslav se ženou Marií domluvili, že ho zabijí. On tchána praštil po hlavě, žena ho uskrtila. Pak jeho mrtvolu nechali sušit ve výklenku za kamny. S mumií žili v bytě minimálně rok. Když se rozvedli, mumie zůstala na krku Marii. Ta se nakonec sama udala a dostala 25 let žaláře. Jaroslav trestu unikl.
Kousek pro zasmání
V domě U zlatého žaludu žila veselá dvojčata. Dvě staré dámy. Jedna vždy dělala na týden milostpaní a chodila v pěkných šatech a pěkně se nesla. Ta druhá mezitím dělala služku. Poslušně za ní ťapkala v roztrhaných hadrech a tahala tašky s nákupy. Po týdnu si zas funkce prohodily.
Grébovka
Park Grébovka je krásný rozlehlý městský park na rozhraní Vinohrad, Nuslí a Vršovic. Je odtud nádherný výhled na velkou část Prahy. Projdete si park křížem krážem, stavíte se na kafe v pavilonu Grébovka, kde byly za socíku jesle a dům pionýrů. Čekají vás zhruba 2 km a 2 hodiny s veškerým povídáním.
Kousek historie
Grébovku neboli Havlíčkovy sady koupil v 60. letech 19. století německý průmyslník a podnikatel Moritz Gröbe (1828–1891). Přebudoval celý park i zahradu, navezl sem za tím účelem odkopanou zeminu ze stavby vinohradského železničního tunelu a hlavního nádraží. Celkem 60 000 koňských povozů zeminy. Vystavěl tu umělou jeskyni, dřevěný viniční altán, pavilon se zahradní hernou a střelnicí a rodinnou vilu. Stvořil to jen pro sebe a svou rodinu, veřejnosti byl vstup zakázán.
Kousek tajemna
Do parku nechal Gröbe umístit i podzemní nášlapná mechanická zařízení. Byl tam třeba orchestrion, když jste šlápli na správné místo, začal hrát. Jsou tu taky umělé pařezy a umělá zábradlí, která vypadají jako ze dřeva, ale jsou z betonu. Ukážu vám je.
Kousek pro zasmání
V pavilonu na místě dnešní kavárny bývala střelnice a v ní nápis: „Víno dělá veselé lidi, voda dělá mokrou kůži.“
Vítkov
Národní památník, Památník národního osvobození nebo prostě jen Vítkov. Říká se mu taky chrám nad Prahou nebo Žižkaberk. Je otevřený od dubna do října, vyhlídka ze střechy je jen do 4 odpoledne. Začnete u Žižkovy jezdecké sochy, o které vám řeknu spoustu informací. Hlavní atrakce je ale uvnitř památníku. Čeká vás ani ne kilometr a 1,5 hodiny povídání.
Kousek historie
Funkcionalistický památník z roku 1938 navrhl Jan Zázvorka – otec herečky Stelly Zázvorkové. Měl připomínat vznik Československa a hrdiny první války. Měl tu mít posmrtný sarkofág T. G. M., nakonec z toho za druhé světové války bylo skladiště wehrmachtu a od roku 1953 mauzoleum Klementa Gottwalda. Od revoluce až do roku 2000 tu byla diskotéka. Dnes je tu muzeum.
Kousek tajemna
Gottwaldovo mrtvé tělo tu bylo vystavováno (1953–1962) podobně jako Lenin v Moskvě. Kapaliny, které se napouštějí do těla místo krve, se mají do mrtvého těla napumpovat nejpozději 5 hodin po smrti. Soudruzi to dělali až 17 dní po smrti a podle toho to taky celé dopadlo. Tělo se začalo rozkládat, jako první mu upadly nohy, pak ruce a hrudník. Ve filmových ateliérech Barrandov mu vyrobili všechno umělé. Nosil taky speciální paruku a správně mu nasvítit hlavu přiletěli soudruzi až z Moskvy.
Hodkovičky
Hodkovičky jsou čtvrť zeleně, krásných vil a slavných osobností. Našli byste je na jihu Prahy sevřené břehem Vltavy a obklopené Braníkem, Lhotkou a Modřany. Projdete si je od kapličky u zastávky U černého koně spodní částí zvanou v Zátiší a pak budete pokračovat lesem nahoru do tzv. horních Hodkoviček. Narodila jsme se tu a můj děda tu postavil několik funkcionalistických vil. Mí rodiče tu dodnes žijí. I pro ně ale moje procházka skýtala mnohá překvapení, osudy, které neznali. Čeká vás pořádná túra, 8 km a zhruba 5 hodin výkladu.
Kousek historie
První zmínka o Hodkovičkách je z roku 1245. V 17. století tu bylo 8 domů. V roce 1922 se Hodkovičky připojily k Praze a bylo tu 127 domů. Dnes se rozkládají na 2 km čtverečních a žije tu 3500 obyvatel.
Slavný meziválečný režisér Martin Frič (To neznáte Hadimršku, Anton Špelec, ostrostřelec, Hej rup!, Kristian, Eva tropí hlouposti) tu postavil ikonickou funkcionalistickou vilu, Zdeněk Miler tu stvořil kresleného krtečka, vyhřívat do slunečních lázní se sem jezdíval T. G. M., žil tu slavný normalizační seriálový režisér Jaroslav Dietl (Nemocnice na kraji města, Malý pitaval z velkého města, Velké sedlo) nebo zpěvák, kterému se přezdívalo český Sinatra – Rudolf Cortéz.
V dnešních Hodkovičkách můžete potkat spisovatele Ivana Klímu (Má veselá jitra, Soudce z milosti, Moje první lásky, Amerika), zpěváka Pavla Haberu nebo herce Jana Potměšila. Žila tu autorka pomníků 82 lidických dětí Marie Uchytilová, letec RAF Tomáš Lom nebo jeden z nejvýznamnějších telegrafistů druhé světové války Jindřich Klečka, spolupracoval se slavnou odbojovou skupinou Tři králové a zajišťoval spojení s exilovou vládou v Londýně. Hodkovičky zažily leccos. Řádilo tu gestapo i StB.
Kousek tajemna
V základech jedné z hodkovičských vil je prý ukryto tělo zavražděné operní pěvkyně. Krátce po válce se ztratila, měla před svatbou. Šušká se, že ji její snoubenec pohřbil na zahradě. Další místní vraždu vyšetřoval šéf pražské mordparty Jiří Markovič. V roce 1978 sem zabloudila zmatená seniorka Marie Jandová, a co čert nechtěl – na cestu se zeptala sexuálního devianta Antonína Vorla. Vorel ji zavraždil, Markovič ho ale velice rychle dopadl. Vorel dostal 25 let: „Prvních 10 let bylo těžkých, pak jsem si zvykl.“ Podle tohoto mordu byl natočený jeden díl detektivního seriálu Malý pitaval z velkého města (epizoda Kuchařinka), BTW seriál režíroval další Hodkovičský obyvatel Jaroslav Dietl.
Kousek pro zasmání
Jaroslav Dietl žil ve stejné ulici jako já. Byl televizní scénárista, dramaturg a autor legendárních seriálů Nemocnice na kraji města, Malý pitaval z velkého města, Velké sedlo nebo Synové a dcery Jakuba skláře. S jeho synem Honzou jsem chodila na základku. Přistěhovali se v 80. letech, o volné parcele se Dietl dověděl u mariáše. Nad kartami se o volné parcele zmínil další hodkovičský starousedlík, náš známý a blízký soused spisovatel Ivan Klíma.
- Praha neznámá – Hodkovičky, Zátiší, Nový Svět
- Porta Praga – pražské procházky
- Kudy z nudy – Nový Svět
- Captour-paja – Nový Svět, Braník
- iDnes – o Hodkovičkách
- Lidovky – Nový Svět
- kniha 111 míst v Praze, která musíte vidět
- kniha Jan Blesík: Nový svět na Hradčanech
- kniha Modré nebe, Tome: Příběh letce RAF Tomáše Löwensteina Loma – Hana Bergmannová Klímová
- kniha Slavné pražské vily
- kniha Praha neznámá: Petr Ryska
- kniha Na Hradčanech: Jiří Anderle
- kniha Můj život byl: Marie Uchytilová
- kniha Grébovka, zelená perla Královských Vinohrad: Josef Hrubeš, Eva Hrubešová