Vysoce citliví lidé mezi námi – konečně kniha vod chlapa

Written by PodniKavka

Kurňa, konečna trochu pragmatická kniha vod chlapa…

  • Rolf Sellin: Vysoce citliví lidé mezi námi aneb Jak z nevýhody udělat přednost (nakladatelství Portál)

Jsem už citlivá (kromě toho, že jsem vysoce citlivá) na holčičí písmenkování kolem vysoký citlivosti. Trochu moc ezo, trochu moc introvertní, trochu moc holčičí. Moc jógy, moc meditace, moc víry v anděly, málo testosteronu. Jsem sice citlivka, ale jsem pragmatická, praktická, nejsem žádný vořezávátko a mám koule. Myšleno životní. Mám ráda studie, reálný příklady ze života, praktický přístup a všechny knihy, co jsem o vysoký citlivosti zatím četla, tak nějak shodně načuchly EZEM. Už EZO beru, ale co je moc, je příliš.

EZO dělá citlivkám špatný jméno

Pak to vypadá, že jen ezoterici mohou mít vysoce citlivou nervovou soustavu. No a samozřejmě: co citlivka, to introvertka a nemluvící bytost milující ticho a rozjímání. Což taky není vůbec pravda. Já jsem ambivert a na mnoho věcí zejména společenských jsem dračica, co klidně skočí na pódium a vyšvihne stand up třeba o podnikání. A melu tak, že mi do nádechu umí skočit málokdo. U nás v rodině je to: nadechni se a končíš. Meleme výtěčně všici.

Co jsem tím úvodem chtěla říct? Že tuhle knihu konečně napsal chlap. Jj, trochu často skloňuje energii, její putování, sbírání, pouštění a tak, ale tak nějak klučičím způsobem. Ale těch rad, studií, citací a životních příkladů bez posypání kilem EZA je v knize tolik, že to byla radost.

CITLIVKY (v nejlepším slova smyslu) můžou bejt i EXTROVERTI a PRAGMATICI, co necvičí jógu, nemeditují, nevěří na anděly a betelně melou pantem!!!

Toliko úvodem. Tak a teď už drobečky posbíraný četbou. Teda ehm.. cestou. Moc se mi líbil pojem VYCENTROVANÝ. Já vždycky používala pojem asynchronní. že jsem jako v životě v nějakým dnu, situaci či období asynchronní. Jaksi vnitřně mimo vnější schránku. Moje mysl uvízla v minulosti nebo furt řeší budoucnost a tělo je přítomný, ale jsem jaksi mimo a neužívám si tady a teď. Dřív se mi to stávalo často. Po loňský těžký nemoci už s tím umím pracovat a jsem většinou synchronní. VYCENTROVANÝ je něco podobnýho, ale je to čistě o tom, zda jsem tady a teď ve svým těle.

BUĎME VYCETROVANÝ

Hodně lidí jako já, tedy citlivky, se totiž rodí jako altruisti a teprve ve středním věku, když maj kliku a podporu, se učí zdravýmu sobectví. Myslet na sebe, starat se o sebe a nevnímat na pvním místě všechny kolem. Jak tak vnímáte ostatní víc než sebe, vypnete poslech vlastního těla, kašlete na něj, bo není čas. No a ono pak volá o pomoc nemocí. To se mi stalo loni a já si uvědomila, že na tělo kašlu už léta. Beru ho jako spotřebku. Musí vydržet a vždycky vydrželo, tak co by nevydrželo ve středním věku, když makám, podnikám, blbě jím, málo sportuju a mám nervy. No a pak mě chytil nerv. Zánět trojklannýho nervu. Vnímat tělo jsem musela a pochopila, že ho zas musím zapnout a bejt s ním. Ha, nezní to trochu EZO?:)

Takže pojem VYCENTROVANÝ teď dobře chápu. Neprdět na tělo, bejt v něm, vnímat ho a respektovat. Takže třeba, když mě z něčeho bolí hlava, přestat to dělat, přestat tam být. Já, jakmile dělám něco špatně, začne mi cukat tvář, aby se mi připomnělo to loňský roční peklo. A hned brzdím a couvám a jsem na sebe hodná. Už jsem já uvnitř a já schránka jedno. V 45 letech dobrej objev, ne?

HISTORIE HSP

O vysoký citlivosti se sice neví moc a ne moc dlouho, ale vlastně ji zkoumali vědci už v první polovině minulýho století.

Konstituční typologie Ernsta Kretschmera (1888-1964)

  • profesor psychiatrie a neurologie
  • konstituční typologie – hledal souvislost mezi tělesnou stavbou, vlastnostmi osobnosti a jejími psychickými poruchami
  • ve své knize Lékařská psychologie už ve 20.letech 20.století představil základní rysy vysoce citlivých
  • HSP jsou podle něj hrdí a snaživí altruisti

Životní pravidla ze Švýcarska

  • další předchůdce objevování vysoké citlivosti je švýcarský psycholog Eduard Schweingruber
  • v roce 1934 napsal knihu Senzibilní člověk, kde HSP radí, aby se zřekli všeho nevlastního a drželi zážitkovou dietu
  • „Trvalé základní uvolnění je možné pouze při jednoznačné koncentraci na tady a teď“

DRŽME ZÁŽITKOVOU DIETU

HSP se dá chytnout

My HSP jsme bdělejší, můžem dřív vycítit hrozící nebezpečí a vyhnout se mu. Vysoká citlivost se ale dá i chytnout. Lidi, které někdo přepadl, vykradl, znásilnil mohou začít vnímat svět jako my citlivky. Získaná citlivost je ale spíš neustálá připravenost na boj a ne dar, Svět je prostě nebezpečné místo, kde se ta hrůza může stát kdykoli znovu. A tak je postižený vlastně nonstop připravený na BOJ a nervový systém je v neustálém poplašném stavu.

Mistři v přizpůsobování

Nadání jemného citu z nás může udělat mistry v přizpůsobování. Ono to k tomu svádí, když cítítte, jak se druzí mají a napadá vás hned několik způsobů, jak jim jejich problém pomoci vyřešit. Vy to prostě umíte. Proč nemopoct? Pak se můžete podobně jako já kdysi stát cirkusovým pudlíkem, kterej žije víc pro ostatní než pro sebe. Já se za to na okolí léta zlobila, pak mi došlo, že to po mně nikdo nechtěl. Já to světu vnutila, a protože mu to bylo příjemný, nechal si to líbit.

Pochvala od světa přicházela jen ve chvíli, kdy jsem svou citlivku schovala a byla vítěz. Vítěz v soutěžích, škole, bitkách. Tak jsem vítězila. Naučila se žít jako čistej extrovert a vítěz. A citlivku v sobě jsem používala pro ostatní. Aby se nehádali, aby našli cestu ven, abych je potěšila, pobavila, udělala jim radost, dala jim znát, že je někdo plně vnímá. Ježiš, kolik lidí já za život viděla a plně vnímala. Pak najednou střední věk a málokdo viděl mě.

Naštěstí mám božího muže, kterej mi vidí na dno a zase zpátky. Vidí mě celou. Skoro celou. taky jsem si ho vyčekala. No a nemohl pochopit, jaktože mě tolik lidí kolem vůbec nezná, bojí se mě, považují mě za tvrdou. Inu roli vítěze jsem evidentně většinu života hrála na Oskara. No a tak se teď učím bejt zdravě sobecká a egoistická a nechávám promlouvat tu malou zanedbávanou CITLIVKU v sobě. No a světě div se, většina blízkých ji přivítala s otevřenou náručí a respektují ji. Nevím, zda ji úplně chápou, ale mou slabší Alici, co není nonstop vítězka, si lidi kolem docela oblíbili. Už ji beru všude s sebou. A nebojím se ji použít. Jsem vítěz. I když jinýho druhu. Ve 45 letech se nebojím bejt, kdo jsem.

Ztímco druzí jsou nejdřív egoističtí a altruistiké chování se musejí naučit, zdá se, že my vysoce citliví startujeme do života jako alturisté. Teprve v průběhu života pak poznáme, že i my potřebujeme jistou míru egoismu. 

BUĎME ZDRAVÝMI EGOISTY

Učím se příjmat odmítnutí, když řeknu, že to a to nebudu dělat, protože by mě z toho bolelo břicho. Učím se přejít občasný výsměch od těch, které si stejně v životě chci ponechat. Cukají se, prskají, ale zvykají si. No a koho si nechat nepotřebuji, ten valí o dům dál. Odřezávám, prořezávám, čistím, uklízím. V koroně to jde dobře, protože je vodřízlej vlastně skoro každej.

Tělo jako spotřebka volá o pomoc pomocí nemocí

Už jako dítě jsem si všimla, že moje tělo vnímá podněty jinak, intenzivněji. Ale nikdo kolem to nechtěl vnímat, řešit, poradit mi, co s tím. A děti chtějí sounáležitost, bezpečí, lásku. A tak se upravují tak, aby tohle všechno dostávaly. No a stalo se mi tedy to, co mnoha jiným HSP, své tělo jsem vypla, přestala mu naslouchat. Tělo se stalo obtížným pžívažkem duše, bezcenným nákladem, který jsem musela táhnout s sebou. Požadovala jsem po něm bezchybný výkon a nebrala ho do servisu. Protože když to nejde silou, jde to přeci ještě větší silou!

Jako malá jsem se snažila vyhovět hodnoccení druhých a byla jsem tak sama sobě nevěrná.

Jenže takový tělo pak začne volat o pomoc. Začne kolabovat, aby si vynutilo pozornost. Poprvé se mi to stalo při prvním porodu, po kterém jsem ještě 7 měsíců nemohla pořádně chodit a k tomu jsem měla ještě celé roky tunu dalších obtíží. Naposledy tělo volalo o pomoc tak, že se trochu vyplo loni, když jsem z pracovních i osobních nervů chytla nerva v podobě zánětu trojkklannýho nervu a málem jsem to nedala. 11měsíční peklo mě hodně vyškolilo a svoje tělíčko opečovávám jako nikdy před tím. Protože každé nové volání o pomoc bylo silnější a silnější a z toho trojklaňáku mám dost následků. Čili tuším, že další hlášení by byl třeba infarkt, mrtvice nebo rak. To fakt nechci. Takže naslouchám i nejjemějším morseovým tělesným i psychickým zprávám a reaguji. Dřív než by mě tělo zase samo vyplo.

BUĎME SI VĚRNÍ

Moc vjemů je jako energetické pouštění žilou

Pozornost je energie. Už malé děti ji potřebují, proto pořád chtějí, aby máma koukla, jak dělají tohle a že namalovaly tamto. Koukni mami? Koukni, co jsem namalovala. Jé, táto, dívej, jak umím skákat na trampošce. Mamíííí. Tatíííí. Koukeeeej!!! A když dáme moc pozornosti ostatním, přijdeme o energii. Když si uvědomujeme svý tělo, mysl, energii a vědomě s tím pracujeme tak, abychom „sami neměli málo“, život se stane udržitelným. Energie se stane udržitelným zdrojem.

Optimální růst je na našich hranicích

Pokud nechceme zamrznout a schovat se v jistotě nudy a ticha, musíme do světa. Rosteme prej optimálně někde kousíček před hranicí toho, co už by nám nedělalo dobře. Asi jako je důležitý vystupování z komfortní zóny, abychom lidsky rostli, my HSP musíme taky neustále krok po kroku chodívat k našim hranicícm, abychom se otrkávali a vyvíjeli. Zdravě. Ani moc daleko, ani moc přes čáru. A líbilo se mi, jak v knize autor píše, koho se zeptat, když si hranicemi nejsme jistí. Břicha. Jj, je to trochu EZO, ale já už po tý dlouhý nemoci a všech zdravotních obtížích chápu, jak to myslí. Bolí mě břicho hned, jak dělám nebo se chystám dělat něco, co nemám. O čem dopředu vím, že mi neudělá dobře. Tělo mě varuje a chce mě stáhnout z akce.

DRŽME SI SVÝ HRANICE

Kdo není vycentrovaný a neohraničuje se, je v nebezpečí, že převezme city a nálady druhých lidí. 

Jiní nás duševně obarvují, říká autor knihy. Učím se i ve svým věku uvědomovat si, co jsou moje myšlenky a co myšlenky obarvený, cizí, převzatý. Dodnes je to pro mě někdy těžký a o to víc potřebuju dost klidu a samoty, abych se vždycky zvládla zeptat, co si myslím já. Jak malý děcko pak běžím za mužem třeba po třech dnech bádání a volám, že už vím, co si myslím, a že je to hrozně jednoduchý. Proto jsou pro nás, a mnozí to určitě znáte, tak těžký společensky vyhrocený situace. Z toho pak celý noci nespím, protože zjišťuju, co si myslím a nemám na to klid a furt do toho vstupuje svět.

Vlastní myšlení vysoce citlivého člověka je často radikálnější a druhým lidem cizí, protože spočívá na obsáhlejším vnímání a měří se podle vyššího nároku na harmonii, spravedlnost  dokonalost. 

Hulk, taky ho máte?

Mám v sobě Hulka, nedávno jsem o tom psala poust na sockách. Jak na mýho syna zaútočil imbecilní senior v MHD a já si ho slovně podala tak, že zalezl, zmlkl, zcvrkl se. A zmlkla celá tramvaj. Můj Hulk mě chrání a vyleze, když je potřeba. Od mala ho mám. Ten se rval, zmlátil muže, co mě přepadli, spolužáky, co mi chtěli ublížit, lidi, co chtěli ublížit kamarádům. Hulk je se mnou odjakživa a chrání mě. Ale když se urve ze řetězu, neovládám ho.

Tak necitlivý jako vysoce citlivý člověk, který překročil své hranice, zřejmě nemůže být ani někdo obecně necitlivý.

Co se děje v HSP, když hrubě překročí hranice toho, co snese? Cítím v sobě obrovský napětí a zlost. Vidím už jen ohrožení. Jde mi o holáč. A podle toho se chovám. Přitom narušitel hranic může bejt moje dítě nebo manžel. Děti při hledání vlastních hranic kráčí tak daleko, dokud na ně nezařvete z megafonu, že sem už ne!! Takže HSP rodič a to je přesný, je pouští moc daleko, je strašně hodnej, strašně dlouho strašně hodnej a pak PUF, je to najednou moc a na scénu přijde HULK. To znám moc dobře a učím se s tím pracovat.

Bacha, děti, Hulk se probouzí!

Dětem se snažím říkat včas, že se Hulk probouzí a mohl by přijít na scénu. Povídáme si doma o všem a děti vědí, jak bojuji se svými démony a jak se s nimi učím pracovat. A vědí, že když se ujme vlády Hulk, je to v prdeli. Že už se neznám. Hulk je super venku, když jsme opravdu v ohrožení života, vždycky se o mě postaral. Byla jsem přepadená několikrát a Hulk se o mě vždycky postaral. Jenže vylejzá i nevhod, když se mi vlastně nic neděje, nikdo mi nechce ublížit, jen jsem se o sebe neuměla postarat a nezastavila jsem včas příval vjemů. A převjemovala jsem se a zúžila pak vidění a viděla jen ohrožení.

Témata jako asertivita nebo konflikt jsou u mnohých vysoce citlivých lidí zatížena stresem. Často jsme napjatí, zarputilí a trvdošíjní, nebo se naopak bez boje stáhneme. Chybí nám zkušenost, jak se suverénně prosadit. 

Nemoci jako ochránci hranic

Příliš časté překračování hranic pak tělo často hlásí bolestí a různými symptomy či chronickými nemocemi. Jsou to ochránci hranic. Pokud tělu nenasloucháme, jako jsem to předloni udělala já, hranice se stahují stále blíž k nám, vše zvenku nám ubližuje stále víc, tělo hlásí stále víc a pak prd a máte něco vošklivýho. Takový vysoce citlivý vyhoření. Zažila jsem a nepřeju ani Putinovi. A tak teď naslouchám i nejjemějším signálům. Protože bohužel po vysoce citlivým vyhoření tělo umí odpadnout do velkejch problémů mnohem rychlejc. Třeba to jednou zas přejde, ale teď jasně cejtím, že stačí málo a to PUF! a nějaká těžká nemoc je zase zpátky.

Kdy je čeho moc, ví prej nejlíp naše břicho. To moje tedy určitě. Ani hlava, ani srdce. Břicho. Já teda vnímám svět i skrz zuby. Jak mě začnou bolet, vím, že je něčeho moc a musím to vyřešit nebo naopak přestat řešit. A PUF, zuby přestanou bolet, Vyřeším problém a přestanou mi krvácet dásně. V tu hodinu, kdy problém zmizí. Přijde problém a dostanu třeba menstruaci nebo silnou blicí migrénu. Tak to mám celej život. Tělo reaguje rychle.

Poslouchejte svoje břicho

Dávej, ber ve vztazích

Dávej, ber, dávej, co máš, co můžeš,

dávej, ber, třeba se svlíkni z kůže,

no tak dávej, tak dávej!

Tak se to zpívá v bejvalým socíkovským popovým hitu z roku 1988 od Sagvana Tofiho. A co k takovýmu dávání píše tato moudrá kniha?

Ve vztahu určuje vždy intenzitu výměny ten, kdo chce od druhého méně. Podle něho se řídí míra dávání a braní. 

Všechno, co někomu dávám, dávám, protože chci. Nikdo mě nenutí. Nemá tedy smysl vystavovat tomu obdarovanýmu dodatečně účet. Tak mi taky došlo, že jsem leckdy v životě někomu vnutila nějaký dary. A pak se zlobila, že nejsou vděční, že si darů nevážej. Co dávám, se učím dávat tak, aby to obdarovalo mě, protože tak svět vidím, tak ho chci stavět. Mít z daru radost a energii. Co dávám, dávám i sobě.

Každé partnerství je pro vysoce citlivého velkou výzvou. Jde o schopnost být v kontaktu s druhým, aniž by ztratil kontakt se sebou.

DÁVEJTE (SI) DARY

Last modified: Červen 25, 2021

2 Responses to :
Vysoce citliví lidé mezi námi – konečně kniha vod chlapa

  1. Eva napsal:

    Naprosto boží článek. Myšleno na všechno. Řečeno vtipně a trefně. Děkuji 🙂 E

    1. PodniKavka napsal:

      Děkuji, rádo se psalo:) Teda…stalo:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *